Živobytí podlé světa.

Čím to, Havle? každému, co jen mohu,

činím dobře; lidé mi za to špatné

služby činí; pomluvy den co den tu

doslýchám dosti.

Ty pak málo dobrého lidem činíš,

jestli pláčí – rukama tleskáš, jestli

na čas těžký stěžují – hodíš hlavou,

co je ti po nich!

Jde-li k tobě na radu někdo – nemáš

jemu rady; jestli ho svírá těžká

běda – ani pomoci nevíš; přec tě

pomluva mine.

Čím to, prosím, pověziž mně, ať šetře

pilně tvého příkladu, čeho dobrý

nemoh skutek dojíti, toho lepším

způsobem dojdu.

Nato Havel smál se mi, pravě: „Lidé

sotva kdy co dobrého sobě váží;

zvykem vždycky povrchní blesk a září

každému skutku

musí býti postraně příjemnému.

Oko lidské navyklo šalbě – klamu,

projde ten, kdo způsobně zná se vždycky

propujčit lidem.

Mnohý sprosták – poctivý dosti – kde je,

prosím, vážen? U koho najde místa?

Kdo ho nazve přítelem? Každý se ho

zdaleka štítí.

Dej mu ale způsobný šat a uhlaď

jeho mravu drsnatost; nauč, jak by

mluvil; ukoj svědomí, aby časem

mlčelo trochu:

divy uzříš veliké, nebo koho

před tím žádný nemohl znát, již nyní

všickni znají; každý se k němu vine,

každý ho hladí

Máš-li s blázny dělati, blázni také;

nebo rovný rovného sobě hledá;

kdo se ale nehodí v třídu, toho

vyvrhne každý.

Kramář maje lehoučké zboží, jestli

krámek vábně postavil, mílo hledět

na něj; brzy veliký zástup svolá

všelikých kupců.

Kdo pak, na svět nehledě, zboží sebe

lepší lidu vyloží; jak jen samo

v sobě: minou okolo jdoucí, ztěžka

nalezne kupce.

„Lid chce švárnou posluhu mít!“ má slouti

vlastně: „Lid chce podveden být!“ – tak zkrátka:

nechť se každý šikuje v proud a plove,

kam ho ten žene.