ŽIVOT.

Ne, tento život není pouze tichý sen,

a není krásnou hrou, ni bojem tvrdým jen,

však věčně lákavým a přísně vážným problémem.

Jak mladý vědec odborník se dlouho stápíš v něm,

jak otec v rodině, či jako v jitřním slunci bílá zem,

až jednou, za čistého rána, s tichým úsměvem

jak lehkou hádanku jej náhle rozřešíš,

a mučivého tápání a záhad všecka tíž

ti s duše spadne jak před koupelí s těla šat,

jak puklá slupka s uzrálého kaštanu,

či skořápky jak zbytek z vylihlého kuřete.

Tu, na rtech píseň dítěte,

jak světec uklidněný modlitbami, volně jdeš

tím životem, a když jsi znaven, tiše usedneš

kdes na úbočí stráně, na omšeném balvanu,

a zářící tvé oko v dálky na hory se zadívá,

jak prachem modře nazlátlým je slunce zasívá,

jak za nima

zem s vážnou oblohou se objímá – –

A duši lehko jest

jak opeřenci, který na poprve dnes

se šťastně k nebi vznes’,

jak kupci, který, bohat, navrátil se k dětem z cest. –

Jak dobrý Bůh by ze životní knihy vytrh’ list

a nechal ti jej celý číst,

tak beze všeho ptání, cestou jist

jdeš teď

stále v před –

Jak bílý anděl důvěřujícího Lota ved’

v kraj tichý kol zdí sálajících bořící se Sodomy,

tak přes skaliska ostrá, přes rokle,

měst bouřících se středem, přes nížiny rozmoklé

tě vede cíle životního přísné vědomí –

A jako Mojžíši, když vyváděl svůj bědný lid

jak lvice mláďata svá z jámy vodou zalité,

z jha egyptského, zpod stěn těžkých pyramid,

sloup žhavý, blesky přesycený, ukazoval cesty směr:

tak zvroucnělý tvůj, hluboký a bolestně až silný cit

ti stále prozařuje toho žití šer – –

Jak svatý oheň hoří v temnotách

kol na horách,

jež s tebou jdou a vztahují vstříc vlídnou páž.

A rozum, vyučený zkušenostmi, toho ohně bdělá stráž,

jak Bůh své slunce zapadlé, jej v skrytu nechá doutnati,

však někdy, v dobách nebezpečí, hořlavými poleny

jak víchr požár vesnic doškových, jej mocně roznítí,

až vzedmutými, rozešlehanými plameny

jak bílé stuhy záclon dálné nebe zachvátí

a temné kraje, severní jak záře, ostře osvítí – – –

A jak bys do mlčících, skalních děr

louč vrazil hořící, až spousty černé havěti

ti kolem hlavy letí, v tvář tě křídly bijíce;

a jak bys musil lesem jíti za noci,

s nímž právě slaví svadbu divá vichřice,

co hrom jim vztekle tluče na buben

a blesky drží pochodně, až zrak ti přechází,

ty ustrašen pak, vědomý své lidské bezmoci,

přec stále jdeš a jdeš a pozor dáváš jen,

zda vršek stromu, nevydržev panny prudké objetí,

tě k zemi jako obr kamenným svým mlatem těžce přirazí:

tak oslnivých světel drzí zloději,

ti parasiti lidstva, zaháleči otylí

zřít nedovedou na tvou jasnou pochodeň

a jako z hospod vyhození rváči opilí

se vrhnou vztekle na tebe a kamením a klacky házejí,

by s hory srazili tě v němou prohlubeň,

a divým řevem svým vždy strážce státu štvou,

by vrazili ti bajonet svůj do prsou – – –

Však s úsměchem jim odpovídáš na lání,

neb víš, že musíš stále vzhůru, po stráni,

bys černé mračno strh, jež slunce zaclání – –

Však když už s nejvyššího vrchu rozhlížíš se dokola

a pochodní svou máváš v jasný, horský vzduch,

tu náhle ze zdola

kdos jméno tvé tak bolestně, tak vzlykavě a žalně zavolá

a bílé ruce své, jak hůlky tenké, k tobě rozpíná – –

Tu ruka s pochodní tvou hrdě vzdviženou

jak neudržitelné břímě klesá ti

a celé tělo potácí se nad propastí v náhlé závrati

jak hlavy starců spitých sešlostí – – –

Ó jak bys rád, tak rád, och Bože, tam, tam, za dětmi a za ženou,

však víš, že musíš, musíš dále, k němé věčnosti,

jak káže ti tvůj vnitřní, přísný Bůh...!