ŽIVOT A BÁSNICTVÍ LYRICKÉ

Nejsem příliš starý, jak by se snad zdálo,

nešediví ještě havraní můj vlas.

A přec, vzpomínám-li, není toho málo,

co jsem všecko prožil za dost krátký čas.

Pod pochmurným nebem vymřelý kraj nízký,

kde vše prokleto je, kde nic nevzpučí,

smrt kde na pocestné číhá nad bahnisky,

šílenství kde láká ve své náručí,

kde jak bledý přízrak ve vzduchu se vznáší

světa celého i vlastní nicota,

a kde v křižovatkách upomínky straší –

toť přibližný obraz mého života.

Kolik bouří přešlo přese mne a s každou

nevylíčitelný zmatek v duši pad’.

Kolikrát už chtěl jsem skončit sebevraždou,

na vždy v konec světa odjet kolikrát!

Zlému snu je roven život, jejž jsem prožil,

katastrofy trapné, žaly nelidské.

Výsledky těch krisí po čase jsem vložil

v nesčíslné svoje básně lyrické.

Lyrika teď ovšem pramálo se cení,

pro básníka však to nejlehčí je věc.

Ač v ní zpravidla nic dohromady není,

autorovo nitro zračí se v ní přec.