Život a člověk.

Kouzla lásky nosíme v sobě věčně:

Boly, chvění, tajemství vášně a něhy,

z nasycení volá k nám nuda a prázdno,

ale z uspokojení nikdy –

uspokojení není.

Přišli jsme. – Odkud asi? Půjdeme – kam pak asi?

Známe mizení krve, neznáme stišení její.

Být slepým či bát se? Doufat či zoufat?

Život je krásný, naděje achatem hoří,

zem pevná však nám tady schází –

zemi pevné tu není.

Pohádky nejkrásnější už ode mne člověče žádej,

jen abych sám nebyl životem, nechtěj!

Co by sis' počal s uspokojením snění a krve?

Zda bys chtěl tančit tak závratně na pevné zemi?

Mezi oblaky, na chvíli, v nejistotě,

v orgii násilných zapomenutí,

s květinami tajemných a nevyvonitelných kouzel –

jen tak jsem životem, jen tak ty člověkem.