ŽIVOT A SMRT.

Jdou lidé a stíny a hroby a nic... a vše kolem zkvétá –

kdos lkal, kdos miloval, kdos šel, kde družná boje vře četa;

a všichni, kdo rvali se, lkali, v sled v touhy se obzorech spíjí,

touž růži si utrhnou, s týmž pláčem touž ránu v ňadrech si skryjí.

Svět honba a hroby v něm stíny jsou zlomených krvavých květů,

smrt podkovou zvoní a naděj tvá voní do prodechlých snem v hrudi světů,

sám zbýváš a zpíváš do vymřelých červánků v lásky skon, v chvíli,

kdy lebka tvá střep číše – však chyť ji do výše, kde bohové šílí.

A mrou lidé a stíny... jen plamenné perly, – mír, práce – bůh hýří;

kdo slíbal tě, shýbal se pro kámen, sta ďáblů tu na tebe míří

a tisíce čekanů a tisíce, tisíce havranů kráká, když smráká se k skále,

a v honbě tu lidé my, stíny, i s činy v sled viny krev v jednom jsme Graale.