Život duše.

Máť duše vlastní život; v světa víru,

ve hluku událostí sama spřádá

své sny a dumy, hned svá křídla skládá,

jest jako po dešti květ tichý v míru.

A náhle rozletí se po vesmíru,

hřmí vulkánem a se živly se hádá

a děsně vzkřikne! křik ten v prázdno padá,

zní, jak by struna praskla na klavíru.

Z ní obrazy se cizích krajů noří,

jež viděli jsme někdy v prvním žití,

znáť duše ticho pouští, hudbu moří.

A v pralese jak, noha kde se boří

ve shnilém listí, tak i duše cítí

ty vrstvy, z nichž se jádro její tvoří.