ŽIVOT HŘBITOVEM.

Když životem jdu, zdá se mi, že kráčím po hřbitově,

kde hroby pyšné jsou i jiné skromné, bez ozdob,

však věčná zeleň a jas slunce na každém je rově,

a v každé duši lidské jeden takový zřím hrob...

Jsou hroby tu, jež radostně vždy vzhlížejí se v nebi,

vítají návrat zeleně a květů, příchod nových jar,

oasy smavé, pod kterými nicota se šklebí

a rozvírá se propast záhuby, v níž číhá zmar...

Jsou hroby zavřené i ty, jež se zas otvírají,

by mrtví povstali z nich v bolu znovu zrození,

a jiné, nad nimiž vždy zlaté plody ráje zrají,

po kterých ruka marně sáhá v sladkém šílení...

Jsou hroby, které smějí se a jásají i lkají,

však nelze zříti, co se skrývá v jejich hlubinách,

kde mrtvoly snů nejdražších se zvolna rozpadají,

až posléz v hloubi jejich nehybný jen zbude prach...

Co hrobů tu, v nichž sémě radosti vždy znovu hárá,

ač pohřbena je v nich již práce naší mrtvá žeň,

a které novou nadějí se obrozují z jara,

ač zhasla nad nimi již dávno lásky pochodeň!

A zdá se mi, že všichni, ačkoli jdem různým směrem,

na hřbitov zbloudíme, kde hroby ty jsou rozsety...

Tam s resignací na svá bedra kříže otců berem

a zříme za sebou vždy mrtvých let svých skelety...

Jak často lkali jsme tu jako dítě pro svou hračku

pro zašlé kouzlo snů a nadějí, jež ubil spleen,

a kolikráte zněly v duši zvuky umíráčku,

co slzí padlo sem, jež nezapadly v ničí klín!

A u každého hrobu kruté memento je psáno:

„Ty, který toužíš stále vznést se v nadpozemskou výš,

viz, co tu smutných křídel zlomených je pochováno,

a pomni, že jsi prach jen a v prach zas se obrátíš!“