ŽIVOT. (II.)

Náhle však zmizel rodný hvozd,

jenž řece byl za kolébku,

sup kráče v mraku, kde zpíval drozd,

tes lysou pozvedá lebku.

S divokým kvapem,

vířivým slapem

řeka se valí,

v propast se vrhá, kořeny trhá

přes šedé skály,

přes keřů trsy.

Jak Eumenidek rozbrázděné prsy

ji chytají skal bradla,

jimž v pouta padla.

Ubohá řeka dme se a vzteká,

hučí, bouří, hvozdy se chmouří

v hromu a kouři!

A co bylo hrdým tokem,

roztříštěných perlí okem

po hladké stěně

vzdálených hromů mroucí při ozvěně

stéká.