ŽIVOT. (IV.)

Když nejvíc kypí mužná síla

nám v mozku, žilách, údech všech,

v ráz jakby krev se zastavila

a mráz cítíme ve ňadrech,

sníh na srdci i na vlasech.

Ó cítím to, největší trest

to, závist bohů, stáří jest,

a bojím se, jak též mi bude v smutných jeho dnech.

Dnes ještě v hlavě steré plány,

co výbojů a podniků!

A zítra všecky rozdupány

a zničeny v ráz, ve mžiku!

Juž nerozumíš slavíku,

neb neslyšíš víc jeho zvěst.

Ó závist bohů, stáří jest,

jsi velký dnes a zítra řeknou k tobě: bídníku!

Strom ovšem ztrácí svoje listí,

však nové jaro je tu zas,

a hvězdy v pádu jen se čistí,

by temnem víc plál jejich jas;

jen kmet zůstane suchý klas

na mezi opuštěných cest.

Ó závist bohů, stáří jest,

žel, že jim pomahá v tom slepě nejvyšší bůh: Čas!