Život můj, to píseň žalostivá,

Život můj, to píseň žalostivá,

truchlejší je smutné elegie!

tať když v bolu tichém slzy lije,

za dalekou nadějí se dívá!

Oko mé však marně hrob zalívá,

který touhu, naději mou kryje,

nevímť já, kde v světě radosť žije,

na mne prázdné nic odevšad zírá.

A tak marné všecky mé jsou žaly

jak to nic; můj tak se rozbije

život v nic posléz o pusté skály!

Slzy moje! co jste vyplakaly?

bolesti jen pro mé kročeje,

naději však – tu jste s sebou vzaly!