ŽIVOT NA DNĚ.

Veslo bárku líně popohání

po hladině jako z atlasu –

oko bezděky se k vodě sklání,

zvábilo je moře prosvitání,

jímž se dívám na dno v úžasu.

Jaký svět tam v hloubi zelenavé,

jaký život v divném přísvitu!

Křoviny tam tmavé jsou i plavé,

místo ptáků rybky zříš tam hravé,

místo hmyzů divnou ulitu.

Louky jsou tam, není však v nich jasu,

a když mníš, tu přece rudý květ –

náhle roztřepí se ve sto vlasů,

a když veslem sáhneš k němu v žasu,

v rudé poupě zas se stáhne zpět.

Šedý kámen, mníš, tam trčí ze dna –

náhle jako ústa široká

rozevřel se... z četných záhad jedna,

jichž tu zírá řada nepřehledná

na tě vzhůru z moře hluboka.

Květ je tvor a rostlina je kámen,

v kameni jest mocný žití ruch –

marně voláš, kouzly těmi zmámen.

Pohyb zříš jen chapadel a ramen –

odpovědi nechytí tvůj sluch...

Jako když se zrak tvůj v bezdno noří

nebeského moře za noci:

v život, který plane tam a hoří,

běloskvělá souhvězdí tam tvoří –

marně voláš ve své bezmoci.

Velké světy tiše se tam šinou

pro sluch lidský němy, bez hlasu –

jako efeméry, které plynou,

plazí se a trčí pod hlubinou,

mlčí ke tvým slovům úžasu...

Ale nechtěj slyšet lidským uchem,

v snění zapomeň, žes lidský tvor –

budeš schvácen zázraků těch ruchem,

uslyšíš pak duše jemným sluchem

hvězd i mořských hvězdic rozhovor.

Uslyšíš v něm známé větrů vání,

příbojů i lesů šumění,

vyhynulých tvorů zahýkání,

úprk věků po života pláni,

budoucnosti temné dunění.

Bude řeč to nezměřené síly,

v níž ty sám jsi hláskou jedinou –

proudy její, v něž se hlásky slily,

z bezdna věčnosti, v níž povždy žily,

do věčnosti příští poplynou...