ŽIVOT PROMLUVIL.

Den v bance výroční byl závěrky

a remunerace si vybrali

u účetního páni. Dívky nebyly

té slávy účastny – proč? – kdož to ví.

Tož v den ten významný a slavnostní

si každý bene dal a nakoupil

za značnou sumu různých lahůdek

a kolik lahví vína. Zpili se

a místnostmi se jak zvěř honili,

že nakonec se dívky uzamkly

do malé „šatny“, díry špinavé.

Pak stichlo vše. To páni odešli,

by hlavy napravil jim svěží vzduch.

I dívky rozešly se k obědu,

jen jedna zbyla, byla z daleka

a na poledne neodcházela.

Tak něco koupila si k snědku, pak

po prázdných síních chvíli chodila

a otvírala okna. Svítilo

tam jarní slunce, bledé, slabé tak,

a přece vábné, divně rušící

klid nervů. Z oken vykláněla se

na špinavý a vlhký, slizký dvůr,

a útlá ňadra vypínala ven

blíž k tomu slunci v divné předtuše.

Pak vrátila se k stolu psacímu,

kde kupy bílých pásků ležely

a adresáře odběratelů, –

to „Směnárníka“ administrace.

Po chvíli maně sáhla v zásuvku

a prohlížela spousty papíru,

hrst obálek, jež kdosi pokazil,

popsaný lenoch, starý, špinavý

– a vespod zcela sešit jakýsi.

Na štítku bylo jméno sluhovo,

a první stránky honosily se

vojanských písní rýmem bezvadným.

Pak dvojsmyslných řada anekdot –

tím rychleji už začla obracet –

a potom jakýs dlouhý, divný list.

Nejdříve tu tam slovo zachytla –

a jakby krůpěj jedu upila,

pak číši ke rtům přimkla; přečetla

si slovo za slovem. A shroutila se pak.

„Marjánko moje milá, píšu ti

o svojí lásce – je to legrace –

to bývala bych nikdy neřekla,

že tak je sladkým zlořečený hřích.

Můj milánek mne k sobě zavedl,

pak na klín si mne pěkně posadil

a pod sukničky rukou zabloudil –

já smála se – a pak mi šeptal cos –

víš, něco strašně, strašně svinského,

a přec se mi to tuze líbilo –

a potom – –“ tak list pěkně rozpřádal

strašlivou, děsnou hrůzu jakousi.

A v hlavě ubohé, jíž kmitaly

dřív stíny v šeru těžkém, neznámém,

teď blesky šlehaly a vposled rozbřesklo.

Co dříve stínem bylo, hrou teď par,

jež z bahna smrdutého stoupaly.

A bahno hýbalo se, rostlo výš,

a vlny jeho, husté, tíživé,

jí zmítaly a k hlavě nesly se.

„Já – svět – a láska – život – – – maminka – –?“

A všechno bahno prsa zalilo,

dech krátil se. Tu k oknu vrhla se

a rámu chytla se a složila

svou těžkou hlavu naň a plakala.

A mladá ňadra, která před chvílí

k laskání zvala bledé paprsky

divného, zlého slunce jarního,

teď hroutila se pod úderem hrůz.

Když poslední se slza vylila,

zas všechno kolem sešedivělo

a spustlo hůř – a šla v tu hluchou tmu

jak bezradný a bezpodstatný stín.