ŽIVOT V KŘESLE.

To život byl?... a to snad již se připozdívá?

Ve křesle sním... zrak vyhaslý se oknem dívá.

Kde mládí mé, jež chtělo žár svůj vtisknout světu?

To život je? pár sněžných zim a hrstka květů?

Tam za oknem, tam města proud se splavem řítí,

ruch tramwayí, hon figur – cizí je to žití!

Tak vzdálené, tak podivné, tak stokrát cizí,

břeh neznámý, od něhož loď má v dálku mizí.

A myšlénce, jež nejvíc srdce rve a trhá,

po zápasech, v nichž člověk tolik síly zmrhá,

že naším odchodem tak málo se tu změní –

té myšlénce v svém křesle zvykám v tichém snění.