Život v poli.

Květe bílý jetel v poli,

včelka kolem poletuje,

bzučí a mu drobné věci

o sestřičkách vypravuje;

o maličkých sestrách v úlu,

ježto hlad prý pořád mají,

a pro které dobré včelky

v polích sladký med sbírají.

„Je ti kříž to s těmi dětmi...

než co na plat, krev jsou vlastní,

jen dej bůh, ať trvají nám,“

– mluví včelka – „dnové šťastní.

Když jest zima, neb když dešť se

po krajině popohání,

o, tu s nimi v tmavém úle

máme zlost a namáhání.

Leč musíme věřit, doufat,

že je šťastně vychováme,

k práci dbalé, bohu milé,

že z nich včely uděláme! –

Ty jeteli, dej, příteli,

trošec medu svému hosti,

vždyť máš kvítky, také dítky

a ty mají medu dosti.“

Jetel dobrý na to včele

bílé kvítky rozevírá,

ona tedy krůpky medu

pro drobné své sestry sbírá...

Med sebravši zabzučela

jetelu své díky vroucí,

a přes žita domů letí

ve večerní záři skvoucí.

Jetel, jak ji s očí ztratil,

složil milé dítky svoje

a k spánku je ukonejšiv,

rozjímal ty věci dvoje:

že to boží slunce dobré

ano zemi jaro dává,

jehož kvítí tisíceré

s jeho zlatem si zahrává;

a že slunce v dobrotě své

kvítkům dává medu sklady,

by včeliček drobné sestry

v úlech nepomřely hlady.

Tak rozjímá bílý jetel,

až mu sen se v oči vkrádá –

a skřivan, jenž na mez sletěl,

na zejtří si píseň skládá.