ŽIVOT VE SKONÁNÍ.

Na hřbitově tiše leží

V trávě lebka na pokrají,

Z důlků dvou, kde oči byly,

Dvě pomněnky vykvetají;

Vedlé nich se na lupínku

Křídobílý motýl houpá,

Květy líbá, již se vznáší,

Již se v modru nebes koupá.

Raduj se, ty lebko bílá,

Zas máš oči modrojasné,

Zase libě na svět hledíš,

Nežel těla smrti časné;

Ona není tak přehrozná,

Jak to svět bojácný soudí,

Ona nový život dává,

Z prachu nová síla proudí.

A ten motýl? – aj to duše

Schránku svoji navštívila,

A když oči živé našla,

K nebesům se navrátila.

O tak smrti se nebojte,

Ta jen nové kvítí sází,

A co anděl míruplodný

Duši k nebi doprovází!