ŽIVOT. (VI.)

A děkovat musím přece

za život, jenž roven řece

v neznámé bezdno se řítí.

Břeh jeho přece měl kvítí,

a když i bylo ho málo,

to, mládí nachem co plálo,

za to přec stálo!

V těch roztříštěných snahách,

v těch znavujících drahách,

v těch slz žíravé soli,

v té potem vlhké roli,

v té plísni a v té vřavě,

v té tísni a v tom davě,

v té strázni a v tom trudu,

v té bázni a v tom studu

přec jako zázrak božský

nad rozvaly a trosky,

jak z pěn zrozená stála,

se žena pozvedala –

ta za to stála!

V té bídě a v té rmuti,

v té mroucích listů žluti,

v té směsi svadlých květů,

v té tříšti spadlých světů,

v té slině, již má záští,

v té vrásce, jež skráň vraští,

v té žluči a v tom hnisu,

v tom lidské kletby rysu,

v té zradě, jež jest zmije,

v té péči, jež krev pije,

všech matka vlast vždy stála

a ruce pozvedala –

ta za to stála!

A proto zhrdaje láním

chci mříti s usmíváním,

a skončit – děkováním.