ŽIVOT. (VII.)

Vy ptáte se, kdy člověk žije?

V malé jen vteřině času,

paprslek světla jen pije,

a juž má sníh na svém vlasu.

Před ním je temno i za ním,

čas kladivy buši mu k skráním

a každá chvilka dí: Raním!

Hodiny vlákna jsou šerá,

z nichž věčnost spřádá si šat,

slast jeho – bolu je dcera,

vzpomínka – jeho je kat.

Vy ptáte se, kde člověk žije?

On sám to ubožák neví,

Ve suchém chrastí spí zmije,

ve mraku Zevovy hněvy,

pták na větvi a škeble v moři,

brouk zlatý ve ňadrech růže,

člověk – ten žije v hoři,

v náručí smrti, jež úže

ho tiskne k sobě, seč může,

a vždy a všady.

Ba nikdy nebyl on mladý!

Všech živlů a potvor on hlady

vždy sytil krví a mozkem

v žluči i zápalu božském.

A přece ten kyklop slepý

má v duši věčnosti zážeh,

že v život velkolepý

jak v Pygmaliona pažech

se božstvo k světlu v něm hlásí

přes prostory a časy!

Ba všecky staré ty střepy

kterými škrábá svůj hnis,

hvězdami zaplají kdys,

a obrovské vesmíru tepy

v něm najdou slední svůj rys.

A záští, všednosti hmyz

a šibenic rezavý hřeb

snem budou strašlivé chvíle,

až ozářen v Herakla síle,

ve vlastním obrozen díle

na prahu věčného cíle

povznese do hvězd svou leb!