ŽIVOT VTEŘINY.

Já neřek: Pohleď v oči mé jen jednou!

Však musila to cítit mnohem líp;

dost na tom, hruď že resignací lednou

jí projel náhle teplý slunce šíp.

Já neřek: Dej mi k rozloučení ruku,

a sama dala mi ji mlčící,

a ruka ta se chvěla ve souzvuku

s mou palčivou, ta chladem vraždící.

A konec všemu. Léta prošla dlouhá,

já zapomněl, jak, nevím dobře sám,

však v nocích bezsenných, kdy rve mne touha,

se Sfingy, minulosti, vždycky ptám:

Proč uhadla má všecka tajná přání?

Proč podala mi ruku? Její led

proč roztál tenkrát, proč až k hrdé skráni

jí purpurový motýl s tváří vzlét?

Proč? Byl to soucit se mnou, s ubožákem,

či všední frašky akt jen poslední?

Či štěstí záblesk, jenž se mihnul ptákem?

Co nutilo ji: Jen se ohlédni!?

A cítím, totéž bylo to, co síly

mi posud v dlouhém dává zápase,

v té vteřině jsme jeden život žili,

a proto její ruka chvěla se...