Život zjeven jest.

Co pohanstvo v nejvyšším vzletu svých dum

jen tušilo v dáli jak ve snu,

co toužil od pradávna Jakobův dům

v svých osudů slávě i děsnu,

co duše nám s pláčem a marně tu hledá,

když tíží ji hřích a žalostí běda,

to přinesla světu ta betlémská zvěst:

Život zjeven jest!

Ach, druhdy jsme bloudili temnem i my,

než našli jsme spásy své Betlém,

a v záhady života, v ty jeho tmy

vtip lidsky jen kmital svým světlem.

Však srdce když nejvíc se bálo a třáslo,

to světlo jak bludička bařin nám haslo;

a teď – slunce věčně nám plamení,

Kristus – smíření!

I nám sice vtisknut je časnosti ráz

a štěstí pod sluncem je zrádné;

i nám dá pocítiti život svůj mráz

a mnohé, co kvete, to zvadne.

Než, ačkoli pozemských nadějí růže

nám bouře a vichřice zlomiti může,

nám ve srdci pučí, ať všudy je zmar,

květy věčných jar.

I my ovšem dojdeme cíle svých cest,

ten spíš a ten za delší dobu,

i nám zhasnou plápoly pozemských hvězd

a skryje nás hlubina hrobu.

Než, nechať nám smrť jednou na dvéře buší,

to neplní hrůzami křesťana duši;

nám za nocí hrobu den lepší se stkví,

den to vítězství!

A proto kdož z přeludů procitls již

a okřáls v té z Betléma záři,

ty zaplesej! Byť tě pak tížil i kříž,

ty dál putuj s jasnou vždy tváří!

A světlem svých skutků to rozhlašuj všudy

a nes co svou korouhev v boje a trudy

to poselství spásy, tu vánoční zvěst:

Život zjeven jest!