ŽIVOT.

Já žiju život povinnosti,

jenž železné má koleje,

a kolej ta, ó, cítím dosti,

tak hluboko se zareje,

a život můj, ten po ní letí,

já řidič toho vlaku jsem,

tu není čas se otáčeti,

jen k předu, k předu každým dnem!

A mnohý les kol cesty dýše,

a mnohá chýž se zabělí,

již lidé jako ptáci tiše

si k lásce, štěstí stavěli,

i mnohý sad kol skví se květem,

však vlak jen zahřmí nade vším,

já dobře vím, co ztrácím letem,

já dobře vím, co opouštím.

A chci-li někdy v krušné práci

ten nechati vlak zběsilý,

ať stojí, letí, nechť se kácí,

a sám mu prchnout – na chvíli:

cos drží mě a cos mě mate

a je mi, jak když v tíze dne

se strojník na ty vozy spjaté

ku parostroji ohlédne.

Co zbývá tedy? Dále spěti

tou přísnou, tvrdou kolejí

a myslit si, že vlak, jenž letí,

kdys přec snad půjde volněji,

a útěchu mít ve svém žití,

že kolem všeho, co jsem chtěl,

když nemoh’ jsem to vzít a míti,

jsem jedenkráte aspoň jel.