ŽIVOT.

My v souladu jsme snášeli se oba –

já a ten život matný,

ať plížila se zdlouha jeho doba,

ať jako ručej chvatný.

Vždy svornými jsme soudruhy si byli,

ač protiva jsme živá:

on plný klamů, svodný, potměšilý –

a já vždy důvěřivá.

Ni strastmi nezkrocen a nepotlačen,

vždy samý žár a plání,

on plynul v tužbách, opojení lačen,

a já vždy v odříkání.

On, sliby na rtech sladce lichometných

a v mladém oku záři,

si letmo těkal po paloucích květných,

a já vždy v potu tváři.

On v boje slavné, v půtky nepověstné

mě s sebou nesa kvačil,

on za své rány trofeje vzal čestné,

mně sled mých jizev stačil.

Teď plýtval hojností, teď želel mála,

jak ubožec kdy strádá;

co mé, co jeho – všeho jsem mu přála

vždy bez hoře a ráda.

Tak jsme si zvykli za let dlouhou řadu;

pouť byla nebezpečná,

však za ves klopot, mnohý bol a zradu

jsem přec mu byla vděčna.

Svým druhem, přítelem jsem život zvala,

v něj prostou maje víru;

já ničeho jsem na něm nežádala,

a tak jsme žili v míru.

Až kdysi z jitra na té pouti světem

luh perlami se zrosil,

má duše žíznivým se stala květem,

jenž o jedinkou prosil.

Dím: „Příteli! jen jednou – nechci více –

dej, dej mi krůpěj blaha!”

Tu zřela jsem, jak sáhl po své dýce,

a poznala jsem vraha.