ŽIVOT

Sestárne obraz na stěně a zvšední –

vyprchá vůně z drahé melodie –

vyvane ze slov básně plachá duše

a slova něma leží tu jak kukly

z nichž motýl vylít – panorama města

s věžemi jako prsty vztyčenými

k modrému nebi, s barevnými chrámy

s plochami střech, jež leží nakupeny

jak tříště rudých ledů, zvšední, mlčí,

zrak nerozžhne ti, duši nepovznese

jak jednou kdysi – krajina, jež vždycky

mluvila k tobě drahou, sladkou řečí,

jak znavena tím častým promlouváním,

umlkla, hledí na tě cize, stroze

i nepřátelsky – lidé, jichžto duše

se zdála hráti v živých vzácných blescích,

unudí vposled, nekonečnost duše

se zúžila na dílnu, kam si chytrák

z míst různých vypůjčenou kalafunu

potají snáší a své blesky robí –

i Příroda ti zšedne, znudí se a změlčí,

má pět, šest zákonů, jež ukazuje

v jakýchsi nestřežených okamžicích,

ty prohlídneš je, vidíš, kterak platí

pro hmyzy, zvěře, rostliny i lidi:

on – ona, sejdou tak se nebo onak,

je z toho potomstvo, jež roste, sílí,

a co ti původcové jeho ve zmar klesnou,

dva články v řetězu; toť Žití – Smrti,

vytvoří článek nový, při tom vraždí

(by mohli žít ti silnější) ty slabší,

a člověk povýšený na korunu

jejího tvorstva, vraždí všechno druhé –

a zde si Příroda šprým jakýs dovoluje

hle malý, neviděný jakýs mikrob

se na korunu tvorstva nyní vrhá

a ničí ji – eh, všecko, všecko zvšední,

vše konečno je, marno ohlížet se

po něčem nekonečném, nesmrtelném –

toť poučky, jež najdeš, ty, jenž hledáš

života smysl – v posled porozumíš,

vzdor odložíš a podvolíš se tiše

– neb jinak nelze ti, i to jsi poznal,

že šel by řád ten všeho živoucího

přes protesty tvé železným svým krokem –

ze všeho, co ti Život dal, tě svleká,

než odevzdá tě Zmaru. Nah jsi přišel na svět,

nah se světa jdeš. Chtěl ses obohatit

to ono trhaje si s větví stromů,

to ono zdvihnuv, nález v prachu cesty –

i ukázáno tobě, že ten nález

je bez ceny a ovoce to v ústech

dá pocit chuti, ale nenasytí.

„Být připraven.“ Tak. Správnější je říci:

„hle, připravili tebe“...