ŽIVOT.

Osud ji vtlačil do fasonky:

choť gubernálního rady –

ne žena, obraz jen důstojně

vznáší se životem města.

Vysoko je tak nade vším,

daleka všech lidských věcí –

sama je, příkopy dělí ji

od světa, od lidí, všeho.

Muž, suchý hodnostář, srdce má

svinuté do paragrafů

a místo krve má inkoust jen –

jak je s ním zoufale teskno!

V zrcadlo časem se zadívá:

ty oči, ty rty, šíj, ňadra –

k čemu má vše to a ostatní,

k čemu má to svoje mládí!

Lidé jdou a vždycky dva a dva,

vídá je chodit tak v parku,

jen ona všudy tak samotna

s tesklivou, hladovou duší!

Kde kdo se klaní jí uctivě,

kde kdo je potěšen zřejmě,

když dík mu s pohledem laskavým

za pozdrav ševelně dává.

Leč chvíle hladové, noci ty,

kdy tělo v samotě stárne!

Nejraděj z duše by proklela

tu uctívanou svou výšku!

A hříchuplné obrazy

hoří jí v horečné krvi –

modlí se a pláče nad sebou,

smutný a ubohý život!

Jdou roky – lesk z očí vzaly jí,

do čela vyryly vrásky –

nebylo kuráže, neutrh

nikdo tu vznešenou růži.

Jest jako báseň nečtěná,

jež nemá vulgárních rýmů,

tak vyzní stroze a na plano –

krás jejich nepronik nikdo.

Suchá a přísná a strojená,

studeno v očích i v duši,

stala se soudcem pak bezcitným

všech poruch cností svých bližních.