ŽIVOT.

Jdou v žití dni jak mraky nebes bání,

přes slunce štěstí černo jejich letí –

a marně čekáš konce. Dobou ranní

zas nových řady prchlým ve zápětí.

Jdou v žití dni jak vichrů křídla divá,

jak rozpoutaných ořů dupot běsný,

jak nocí severu jde řada sivá,

a hromu rachot v sluch ti bije běsný.

Jdou v žití dni, kdy rád bys navždy dožil,

kdy věčný sen by údělem byl ráje,

kdy láska k žití, Bůh již v duši vložil –

jen v kalný mok jak sněhu vločka taje.

Jsou v žití dny, za hrstku hrobní trávy

kdy lauru les bys podal bez lítosti,

kde za svět celý – krásný, čarný, smavý –

bys hrobu kryt chtěl pro své zmdlené kosti.

A dni ty jdou tak jistě, bez přestání,

jich tíže v leb tvou bědnou bije, bije,

jim není kance – zmírá dech v jich štvaní...

Kdo trpí – trpí: ten jen v pravdě žije.