ŽIVOT.

Tak jako vězeň v hloubi kasemat,

kde jenom kapky ruší hrůzu ticha

a výkřik druhů, již chtí umírat,

v tmu noci klesám, která na mne dýchá.

A na mou hlavu, kterou nechci hnout

(tak apatickým stalo se mi žití!),

vždy tuším, kdy má kapka dopadnout

a kdy se má tam s šustem roztříštiti.

A tak den ze dne, z noci v noc to jde,

mé chvíle předem jsou již otráveny –

A venku tuším, ač to nezřít zde,

svit slunce v den, jenž nemá pro mne ceny.