ŽIVOT.

Hoch s dívkou v lásce k životu šli v kraje světa vylákáni...

Den vzbouzel se pln výskotu a věže kývly v mlze ranní.

Šli, za ruce se chopili a tiskli si je na krev prudce,

že hořely jak plameny, až bez vlády ty sklesly ruce...

Milencům bylo sladce jít a všude vidět kouzla jiná,

z pramenů křišťálových pít a hledat místa hájů stinná,

den každý připoutal je víc, až nemožno je rozpoutati,

to byly dny tak opojné, ty, jež se nikdy nenavrátí...

Pak dozrál čas... I obvyklá rtů vůně prudká umdlívala...

Kams duše hlouběj' pronikla, své touhy dávné potkávala.

Pak ruce sáhly po práci a rozum píď si hledal půdy,

kout chudobný dost k životu a k umírání stejně chudý...

Když dán byl život potomkům a sny se v činy vtělit měly,

na výboj duch vstříc kráčel dnům, odvážně smutkům čelit smělý

ne pro svou radost, pro svůj žal, však pro žal, radost všechněch lidí,

již stáli v bázni před setbou a mlčky čekali, co sklidí...

A zkalenými okny dnů zřít bylo ve svět otevřený,

kde kletby mužů hořce zní a otročící žaly ženy,

kde smutek všeho obnažen, i bolest ran, jež lidstvo hostí,

ta bolest vlastních poznání a zhořklých dávno zkušeností...

Je třeba bít se, potýkat se zjevným zlem i tajnou mocí.

Je třeba tmě se posmívat a světlo tyčit do tmy noci.

Sny o převratech probouzet a připravovat věky příští

a zadržovat ruce těch, jichž rány vztekle vzduchem sviští...