ŽIVOT

To je život?

Refrén kupletu,

který třeskl z výčepu

do klepu

podkasaných žen?

Podivný sten,

zapomenuté písničky,

uzel u smyčky

k hrdlu přitažený?

To je život?

Ty nalíčené ženy,

udýchané klusem za rozkoší,

opilí hoši

nesmysly tlachající?

Ten rozum, tvrdě spící

před otevřenou krásou?

To je život?

Noci, probité s chasou

světoběžníků a poběhlic,

poklady, zavřené do truhlic

pod těžká víka?

Naostřená dýka

na milenku přichystaná?

To je život?

Ta řeka slaná

slz a vzdechů,

shon bez oddechu

do ulic, hlukem bičovaných?

To stádo štvaných,

unavených duší,

výhně komínů,

v nichž se suší

mládí a přemíra radosti?

To je život?

Ty všechny podlosti

vymýšlené za bezesných nocí,

jež upírem skočí

zrána bližnímu do týla?

Ta přemíra

rozvášněných slov a pohybů,

v každém záhybu

kus smutku a kus bídy?

To že je život?

Ta korouhvička,

vystrčená větru na pospas,

a jeden každý z nás

v závislosti od druhého?

Ten boj do tuhého

pro nic a za nic,

hromada hranic

k spalování citového přepychu?

Lup bez studu a ostychu,

kde se dá,

duše i těla prodejná –

to že je život?

Bez konce ptal by ses

růžencem otázek,

nejsi-li jedním z nich,

do toku života vržený oblásek

z prvních neb posledních.

Bez konce ptal by ses,

kdybys jim otročil,

kdyby ses od lidí

dávno byl nestočil

do jiných cest.

Kdybys byl nedospěl

v života běhu

k pobřeží samoty,

k pevnému břehu,

dlaní svých neposlech,

jež světy obejmou,

k hvězdám se nerozběh,

k cestám, jež výše jdou,

kdybys byl neuměl

říci si nakonec,

když úzká byla ti

od lidí sbitá klec –

hle, s lidmi bez lidí

je také možno žít.

Ani bys nakonec v životě nepostih,

co že je život!