ŽIVOT.

Když procitnutím silnější jsme vyšli do jarního rána,

vzduch pocel v tváře vtisk’, zem voněla, jak byla rozorána,

žeh slunce s písní skřivaní nám tíhu s ramen sňal,

a každý šípkový keř plameny namístě růží rozkvétal.

Trav stébla suchá vlála po mezích, jak hříbat nízké hřívy,

podběle žloutly na stráních, a stříbrem blýskaly se jívy,

u lesa vřel, ze země tryskal a výskal života jarní shon,

třás’ lýkovcem a petrklíčů třásněmi a květy anemon.

Dech mlází hýřil vůněmi, a o snech břízy šeptaly si,

do hloubky lesa zaváté se ozývaly hlasy čísi –

nad poli vítr motal se a potácel jak opilý,

a s ním se zdvihal a zas padal rej much a tanec motýlí.

Po lukách z břehů vystouplé se vody líně ploužily

a leskly se jak zrcadla, par oblaky se kouřily,

zem v slunci usměvavě hřála se, a stoupala k nám z ní

jak vůně nejstaršího vína silná – moudrost poslední.

Vzduch hory čistě zrcadlil a do dálky se teple chvěl,

jako zlatými jiskrami se blýskal prvním letem včel,

lehoučkým požahem se tetelivě třásl nad zemí –

hovořil dlouze s ozvěnou a zvonil písněmi...

Zpívaly ženy na březích:

„My otrokyně věčné jsme, spoutané v zlatých řetězích,

v měsíčních mukách za nocí slzami skrápíme svůj sad,

by denně ohnivěji moh’ před zrakem mužů rozkvétat.

A čím vábněji zahrada naše barvitou nádherou na slunci hrá,

tím větší sladkost plní nám srdce a v tajemnou něhu v nás zrá.

Jsme podivně připiaty k zemi a neškodně proto míjí nás čas,

a ode dne ke dni jasněj’ k nám mluví nejhlubších propastí hlas

a síla kvasící země, květ stromů, klíčení trav a stébel růst –

a ssání děcka nám větší dá rozkoš, než pocel mužských úst.“

Zpívali muži na horách:

„My vládci jsme a vítězi, však v prsou nesem’ teskný strach,

jen pro něj stále chmurněji s námahou dobytým královstvím jdem’

a přísné svoje hlídky množíme na stranách všech nocí i dnem.

A marně, kdo jej poslal, ptáme se, a proč jde s námi jako vrah,

a z chvílí trpkých nejistot hledáme únik ve hvězdách.

Jen v nocích, v nocích hlubokých, kdy zvoní nad námi paprsků hra,

nám v duších hrdost vzbouzí se a k tvrdosti desáté stupnice zrá;

v dnech proto toužíme, by slunce zapadlo, a zapomenout líp dal sen,

než nejvášnivější a nejsladší objetí našich žen.“

Zpívala země ze hlubin:

„Chtěla bych býti štědřejší, však popelavých mraků stín

mým květům teplo odnímá ve chvílích sladkých poznání

a hluché klasy celuje polibkem zrádným o zrání.

Chtěla bych býti štědřejší, však jak bych chtěla, nemohu,

svou sílu mohu květům dát, ale ne volnou oblohu.“

Zpívalo slunce s vysoka:

„Nad každé místo, co jich je, vracím se znovu do roka,

vždy země prudce rozkvétá, a vody ze skal pramení,

však sotva pohled odvrátím, vše bílým smutkem zkamení.“

Zpívaly hvězdy nad sluncem:

„Vše marný běh a marný let – my také věčně marně jdem’...“

Zpívaly ženy na březích:

„My otrokyně věčné jsme, spoutané v zlatých řetězích – – –“

S hor muži ženám v odpověď:

„My vládci jsme a vítězi, však osud náš je do hvězd vklet – – –“

– – Ale my, kteří jsme poznali trpkosti hloubek i výše,

řekli jsme mužům, bratřím svým, i ženám – sestrám tiše:

„Jste jako drobné bubliny, zamrzlé ledu ve hlati,

na pocel světla čekáte, v společném bludu zajati;

sny záře stejná barví vám za letu stejných chvil,

jsou stejné vaše bolesti i radosti a stejný je váš cíl –

k sledu i stejné tajemství se k vám na křídlech smrti snese,

pro ně jste bratřími a sestrami a pro ně milujte se!

Do polů dvou tragicky rozlomena schýlila se k vám

tíž života, táž k mužům, jako ku ženám –

je únavná a hořká, rameny vám třese,

však vykoupením je, a pro ni milujte se!

Jí staviteli chrámu jste, jenž věky na krovu zdvižení čeká,

a stavěn tisícletími, každým dnem osudu trosek se leká –

a jenom vámi je mu dána záruka dělníků příštích,

již vhodné kameny pro jeho klenbu uhodnou v staletých tříštích,

i stavitele sledního, jenž svorník v žeber spleť vznese –

předchůdci jeho jste a pro jeho příchod milujte se! – – –

Hle, země leží před vámi jak čarodějný sad

a na váš rozkaz bude plameny namístě růží rozkvétat...

Zpěv ptáků, bratři, neslyšíte teď, jak závistivě zní –

a sestry, necítíte v tluku srdcí svých hřmět rytmus vítězný?

Ó, bratři! Sestry! – Trpělivě žitím kameny své noste

a za slavnost posvěcení za jiter i za večerů proste,

a nechť jste rozptýleni v úhlech všech a za moři a za horami,

za polibek smíru věčného modlete se s námi!“