ŽIVOT.

Tak ze života světlo mizí

a houstne tma rok od roku –

zář slunce, jež nám plála ryzí,

ta zapadla kdes v hluboku.

Kams do hluboka padlo mládí,

s ním naše naděje a sny –

jen boje o chléb člověk svádí,

v hloub zapadají jeho dny.

Les, jenž s ním vyrost', kol se kácí,

se vzdává ranám oddaně –

druh za druhem se kamsi ztrácí,

a hlava klesá do dlaně.

A duše víc vždy zavírá se,

jak polních květů kalichy,

když slunce zapadlo již v kráse

a šero táhne nad líchy...