Život.

„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý

a zvolna na kámen si usedává...

Byl znaven – v dlaň mu klesla těžká hlava,

snad ztýrán – síly své ač neunaví.

Šel stále v stopách mých – jak tyran pravý,

na rovu mém teď bezradný se vzdává...

„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý

a zvolna na kámen si usedává...

Tak štval! On běh svůj nikdy nezastaví,

a dosud zřím, jak za mnou pěstí mává,

jak klesá unaven – zas v nový let se dává,

až na můj hrob kles – v stín hřbitovní trávy...

„Dál nemohu,“ děl smutně život dravý...