Život.

Jak často, útrap obklíčen tu jhem,

zaúpíš hořce v nitru neklidném,

a nezdar vida bojování svého –

tak rád bys chtěl juž konec míti všeho,

co s bídou světa v kal tě tady pojí,

a k čemu’s marně snížil duši svoji!

Kdož neklesá – a byť jen okamžik –

když vlastních bratrů posměch kol a křik

jak mečem vrývá do těla mu rány,

kdy síly jeho chabnou vyčerpány,

a vůle štít se jako třtina chvěje

pod tíhou muk a vichrem beznaděje?...

V té chvíli kleté – nic se nedivím,

že bol ovládne slabým srdcem tvým,

že trpkost’ jedu zatryskne ti retem,

a nad svých přání rozdrcených květem

sám zoufaje, už bez cíle a touhy

jen smrt’ si žádáš pro svůj život dlouhý...

Však mine čas, a bouře odletí,

a tobě s klidem jako dítěti

zas do prsou se sladká víra vrátí,

i vzneseš hlavu, která chtěla spáti,

a s mocí větší, než je olbřímova –

tam, kde’s prv ustal, počneš dílo znova!

Toť léto tvé. – I cítíš najednou,

jak ňadra tvoje blahostí se dmou,

i nahlédneš, jak nebyli tu marni

ti tvoji čistí, první snové jarní,

o nichž děl svět, že bez úrody minou:

teď s výše jich ti zlaté plody kynou!

A v jeseň potom, nejsa více mlád,

když po oddechu zatoužil bys rád,

a prostřed práce, jež ti k cíli zbývá,

svůj najdeš hrob, an další cestu skrývá –

tu darmo voláš jaro svoje zpátky,

a teprv cítíš – jak je život krátký...