ŽIVOT

Jdu směle do kraje jak děcko zvědavé,

před sebou hory zřím a dálky modravé.

Mne láká strmá výš a nepoznaná dál,

tam jak by Velký kdos mi cestu ukázal.

A neviděný ved mne lehce na horu,

kde odhalil mi krásu širých obzorů.

Co život je, se duše svojí mlčky ptám

a místo odpovědi sním a vzpomínám.

Jdu v duchu řadou dávno známých, milých míst,

kde o mrtvé mi lásce šeptá každý list.

Jak světlušky tu září roje jasných chvil,

jež osud v letním šeru žití rozsvítil.

A někdy cestou tou, jež plna rozvalin,

se mihne náhle prchající sladký stín.

Však marně po něm s touhou ruce vztahuji,

čím blíže být mu chci, tím víc se vzdaluji.

A jindy zavane vstříc známé vůně dech,

toť vůně květů vzrostlých na zřícených zdech.

A duše chlubně volá: „Hle, to vše je mé!

Ten poklad prožitého nikdo nevezme!

Ten chaos míst a chvil, ta tajemná spleť cest,

ty stíny blednoucí, dech vůně, život jest!

Ty vlny vzduchu, úsměv dálek modravých

a v šedém oblaku chÓr hrdel jásavých,

směs krásy poznané a dosud neznámé,

to vše je život a to vše je také mé!“

A kdosi odpovídá lesklým hlasem hvězd:

„Ó ano, dítě prachu, vše to život jest!“

Jediným douškem sílu novou vdechuji.

„To život jest?“ se ptám. Ó, jak jej miluji!