ŽIVOT.

Na bílé cestě šla jsem z jara,

ve květech byly jabloně,

a jejich šedá hlava stará

se chvěla v bílé zácloně.

O polednách se vítr zvedl –

šel po rybníce z vodních řas,

do květných stromů šumně sedl

a vonné lístky na zem střás’...

A na večer, když slunce zašlo –

pad’ poslední květ do rosy:

Tam vadnoucí ho dítě našlo

a s jeho lístky hrálo si...