ŽIVOTA POUT. (7.)

Ty hvězdo tichá, oblohou

Co noční pobluzuješ,

A tmavopustou dráhu mou

S obláčků pozoruješ;

Jak s výšiny ostíněné

Tvůj kmit se k nám probírá.

Takž oko mé zaslzené

V tvé jasno zhůru zírá.

Na pozemské té pustině

Mi růže nevykvítá,

A žádné vroucí slunce mi

Na pouti nezasvítá;

Nad mnou se třídá noc a den,

Můj život však nezmění;

I světem bloudě samoten,

Zacházím v říši snění!

A jakož luna v mlze tam –

Loď skvělá temnem plyne:

Takž já! – kol hlučný země klam,

Svět citů ve mně hyne!

Co uhel dožířující,

Mdlý touhou, v popel klesnu;

I zhled můj umírající

Jen vzplane ještě ve snu!