ŽIVOTA POUT. (8.)

Jak temná jest pozemská noc!

Jak smutno mně, an samoten

Z půlnoční tmavé pustiny

K milému světlu toužím ven!

Tak chladnýť vítr! – jekot vln

Řek zdálených, co divý pluk

Procitlých duchů, nocí lká

Tak strašlivě, co z hrobů zvuk.

Toť šeptot – slyš! ó ne, jen list

Šumící větrem; – hle! tam stín

Mi hrozí noční temnotou! –

Ó ne, toť zídka zřícenin.

Vy záře luny, jiskry hvězd,

Pohlédněte s obláčků ven,

Bych našel dráhu ztracenou,

Bych došel tam, kde svítá den!