ŽIVOTA POUT. (9.)

Kam’s plynul, zlatý věku můj,

Ty skvělé jitro mé mladosti?

Kam zavál jíh vlažící tvůj,

S vonnou svých dechů lahodnosti?

O, jen mne ještě doprovoď

K pomněnce na pozemské pouti,

Než vicher mou zažene loď,

A v bezdnu musím zahynouti.

Tak tichý, kojný zdál se svět,

Nademnou obloha se smála,

Radostí chvěl se jarní květ,

Kdy vlažná nad ním zář ustála!

V té tichosti, tak blažené,

Dopřáno bylo srdci snění;

Však slunce hle, obnažené

K smutnému kyne probuzení.

Teď vlny ozářené zřím

Ve rozvitém pomorském klínu;

Kdy k ráji však připlouti mním,

Noc věčná z vlnných hrozí stínů.