Životem.

Když vkročí člověk do světa,

zří v snech pro sebe růže kvésti,

kdes, že pro něho vykvétá, –

mní, doufá, věří příští štěstí.

Tak plá v něm v příští víra plná,

že štěstí potká dojista,

však strne, když zří, světa vlna

jaký mu život přichystá.

Tam svět na něho tretky frásí,

by oslnil ho vlnou, hází,

v co druhdy doufal, vše ho zklame,

až v sled se octne ve lži samé.

Ó, co tak člověku svět slíbí,

a co mu v posled v úděl dá...

sen mládí, jenž se nejvíc líbí –

v sled ve zmar světu upadá.

Co z mládí v srdci? Lásky píseň –

co v duši? – Víra v štěstí květ,

a v stáří, – v srdci dumy, tíseň,

a obraz, jak jest klamný svět.

On z mládí věří snům i všemu,

svět že ho volá v náruč svou,

však pozdě zří, že všecko lže mu,

když léta snění uplynou.

Pak teskní, kvílí, pláče, volá –

kde záchrana, že v světě sám. –

Odpověď dá jen skála holá

ozvěnou sterou skalinám.

Jak procitne po snění mnohém,

nač vzpomene, vše tíží, hněte,

dá svého mládí všem snům S Bohem

a zvolá: „Marný's klamný světe!“

Co zbývá? Jen po těžké práci

čekali s klidem na tu dobu,

až ho po trpké resignaci

odnesou k novým snům do hrobu.