ŽIVOTY SVATÝCH

Též pánbůh milovník je „památníků“.

Každému člověku dá čistou blánu

a člověk na ni píše, dokud dýše.

To jedno písmo mračné je a smutné,

to druhé rdí se studem do krvava,

to třetí je zas samá růže smavá,

a čtvrté je tak jasné, tiché, svaté,

a psáno nejčistším jak bílým mlékem!

Ty bílé blány pánbůh klade zvláště,

sám sešívá je sluneční pak nití

a andělům je dává do knihovny.

Co mají stále dělat andělové!?

Nuž přijdou, čtou a tak se rozzívají,

že modré oči pojednou jim pláčou

a lesklé slzy po tvářích jim kanou,

a náhle teplý deštík k zemi padá

a cesty kropí, po krajině běží,

ač slunce svítí na blankytném nebi.

A člověk dole staví krok a vzhlíží,

a vrtí kulatou svou lidskou hlavou.