ŽIVÝM I MRTVÝM.
Živým i mrtvým, tomu, co už spí,
i tomu, co se žitím vláčí darmo,
dnes otevírám celou duši svou,
jak necítí víc žádné, žádné jarmo,
jen to, co ještě ke hrobu mi zbývá.
A vím, to brzy střese s perutí
a bude jenom holubička snivá
a v éther, vlast svou, čistá vzlétne výš.
Tak volnou skrání v záři červánků
a nohou ještě v světě, hříchů plném,
v to čisté snění rád se vracím zpět
z té vřavy všední, kde své žití klnem.
Dnes líbám, matko, ruku tvoji lednou,
jak třímá v rakvi bílý z kosti kříž
za všecko to, co bolelo mne jednou
a nejvíc smutné, vlhké oko tvé.
Dnes nebolí mne více vzpomínat,
ni ztracený ten smutný život dlouhý,
co ty jsi proň se v pláči nalkala,
jak zvolna hyne v moři prázné touhy.
A já jsem mnil, že dříve navždy usne,
a zatím ty jsi, ty šla dříve spat
a mne jen bolí vzpomínání dusné,
že nemá kdo se za mne pomodlit.
Však s čela klidně slední střesu prach
i vzpomínku, co mohlo být a není.
Dnes k srdci svému všecky tisknu vás,
jak k vám mne zavál vítr podjesenní.
A když víc nesmím zlíbat tvoje ústa,
tě aspoň v duchu líbám na čelo,
ty v dáli tam – a lítost má teď vzrůstá,
jak přec jen snad jsme mohli šťastni být.
Však nad mým čelem teskné křídlo vlá
a to i s tvého čela zář teď plaší
a hází velký, smutný, tmavý stín
i na to nebe zašlé lásky naší.
Buď s bohem na vždy a svou jasnou tváří
tkej v srdce jiných velký, svatý jas
a za tu lásku neklň samotáři,
jenž umíral s tvým jménem na ústech.
Vám s bohem všem, kdo věrni byli jste
v těch chvílích plných, plných odříkání,
dnes na své srdce všechny tisknu vás,
i když můj prapor pokálený sklání
se níž a níž. I vám, kdo poházeli
jste blátem, hložím zkrvácenou skráň,
vám s bohem všem, mé lásky pozdrav vřelý
vás provází a s vámi žitím jde.
Ó matko, matko, dnes jsem tobě blíž,
ó matko, matko, vím, že brzy prodlím
na věrném, drahém, zlatém klíně tvém –
ó modli se, dnes já se také modlím,
dnes v úctě svaté zmdlených kloním spánků
před neznámým číms, co kol tiše vlá...
Ó matičko má, já zřím do červánků.
V mé srdce padá velký, svatý mír.