Žízeň Kristova.

Již slunce umírá, hle stíny, jak se dlouží!

má duše omdlévá a trudí se a souží.

Na kříži ukován Bůh-člověk visel v mukách.

Kol skrání trní snět, a těžké hřeby v rukách,

zrak mdlobou ztrhaný, pot chladný v chladném čele,

a silou poslední již bilo srdce vřelé.

A hlasem ohromným, jak hora kdy se řítí,

on ještě zavolal: „Kdo z vás mi podá píti?“

Však marně jeho zrak po davech bloudil v trýzni,

a rety pukaly se divou, hroznou žízní.

Tu Fariseové, již zákon dobře znali

a všecky proroky, mu děli: „Židů králi,

jak’s jiným pomáhal, dnes pomoziž i sobě,

a s kříže dolů sstup a občerstvi se v mdlobě!“

A zástup žoldnéřů, jenž prohrál jeho šaty,

děl: „Zákon poutá nás, a zákon nám je svatý,

a kdyby bratr můj byl, zákony to káží,

a krůpěj jediná úst jeho neovlaží!“

A vdova stála tu. Ó žel! jediné robě

jí včera krutě vzal Bůh, otec Kristův, sobě,

i lkala, ku Kristu svůj pohled vznesla vlídný:

„Kéž slzy dát ti smím, jak já jsi – stejně bídný.“

A Kristus otevřel své oči naposledy.

„Ó sestro!“ zašeptal a přes obličej bledý

mu záře božství šla, on usmál se pak na ni,

a sklonil hlavu svou a nevzdechl již ani.