ŽIŽKA.

Je ticho venku. Z vlhkého pak chladna

lze cítit, noc že valně pokročila.

Už Bůh jen bdí a na nebi hvězd počet

a dole, otče, ty a stráže naše.

A tvoje oči? Šťastny, že být mohou

dnes zrakem tvojím. Nechce se jim spánku.

List bratřím Valečovským Laudát poslal?

Po jezdci křepkém. A ty výzvy městům?

Jsou rozeslány. Budeme se bíti

zas tedy s Zikmuntem a panem Čeňkem

o boží při. A s Němci o při svoji.

A v obém přispěje Bůh spravedlivý.

Což rána ženy Proškovy? Je lepší?

Ne, otče Jene. Nechce přát jí klidu.

Ulehnout nechce. Poraněným slouží

a sebe nedbá. A když služby není,

jim z Písem předčítává. Tvrdošíjna!

Rci dětem, kněže, aby natrhaly

u cesty rostoucího jitrocele,

a Prošková ať rozmačká ty lístky,

až mastí budou, tou ať potře ránu

a zaváže. Mně v Polsce častokráte

jitrocel pomoh. Zimnici-li mívá,

ať kořen jeho vaří a ten odvar

požívá s mlékem. Písma čítat může,

leč k obsluze dost zdravých sester máme.

Poslechne jistě, když tak vůle tvoje.

A mládež tábora je dobré mysli?

Je šťastna dětstvím svým. Při službách božích

mladými hlásky chválí Pána Boha

a výklad kněží zbožně poslouchává.

A potom chlapci vyberou se v luka

a skotačí a zápasí a křičí,

jak zvyk už hochů. Ale hrám těm tolik

se neoddají, aby nepostřehli,

když tu či tam se houfec bojovníků

k besedě sejde: zanechají všeho

a jako vrabečkové mezi drůbež

ve chvíli, kdy se zrní sype, běží

a vetrou se v ně, naslouchají řečem

o bojů příhodách a pomstě boží,

zrak jiskří se jim, milovat se učí,

co zákon boží velí, vyrůst touží

a palcátem vlást jako otci jejich.

Děvušky hravé loutky sobě strojí

(z těch cetek, jež jsme v loňském lednu našli

ve vozech Zikmuntových nad Sázavou),

když ku hře chvíle. Jinak pomáhají

svým matkám, ať to vaření či šití,

tak opravdově, že se neubráníš

úsměvu blaženému vida vážnost

a zaujatost v hravých obličejích.

Tábora naděj... Zavedeš mě, Petře,

až zítra budou zpívat, v blízkost jejich,

rád poslouchám ten hlahol svěžích hlásků...

– Což onen Pražan, který ondy přišel

v náš tábor, touže vejít do bratrstva?

Vlk šerý je to. Hejtman Koudel zítra

ti předvede jej. Byl dnes s pícovníky –

však přistižen byl, že se více stará

o bílé groše: vrážel do stavení

a lidi hrdlil. Ba, i děvče zdávit

chtěl v jizbě jedné a když dopaden byl,

prál, že to papeženka, že svou vůli

provésti může. Bude spálen za to,

plaz zatracený! Však už hlas ten jeho

mi divně zněl a proto jsem jej svěřil

zvlášť dozoru a očím Koudelovým.

Ah, Pražan! Praha! Však to jasně cítím,

že nikdy není pevné spolehnutí

na ně a na ni! Dojde ještě k účtům

a platiti se budou dluhy všecky,

ty zánovní i ony zastaralé!– –

Viz, kněže Petře, čets mi ondy příběh

o potrestání Achana, jenž loupil

ve svatém boji pro sebe, jak dneska

ten člověk pražský – kamením lid všecek

jej uházel a spálili jej ohněm,

jak Jozua byl kázal, vůdce lidu.

Po rozumu mém proto zničen plevel,

že Hospodin by mohl vstáti k pomstě

a niče plevel, zničil by i klasy.

A proto bratrstvo být čisto musí,

by nebyl pokoušen hněv Hospodinův.

Tak, Petře, držíte i vy též, kněží?

Tak, otče Jene. Pověz ještě kněže:

Hle, z Písem ty mi čítáš i ti druzí...

Když Nový Zákon byl to... víš, ta místa,

kde Spasitel nám káže trpět, mlčet,

a v líc-lis udeřen, dát druhou k ráně

a milovat i svého nepřítele –

já v nocích na to myslil o těch věcech,

a obavy a tesknoty mě jaly,

zda cesta moje je dle vůle páně?

A pak jsem zase připomněl si všeho:

slov mistra Jana vřelých varujících

před sítí, kterou ďábel na svět líčí,

a hrozné smrti jeho v Konstancii,

úkladů šelmy Zikmunta a Říma

i zrádců domácích – a hned jsem cítil,

že nelze jinak, že bych krev svou zradil

a duši škrtil... Nyní, když mi čtete

z knih Mojžíšových, Jozuy a Soudců,

jsem kliden sic a důvěry pln pevné

jak v sebe tak i v milost Hospodina...

A přece časem šelestí mi v duši

hlas pochybnosti – pravda, zlehka, slabě,

jak osyka, jež chví se, třeba nevál

dech vánku nejmenší... Nuž, ty co o tom?

Bůh nezměrný jest v lásce, otče Jene,

a trestá-li, jest nezměrný v své pomstě.

Zem naše byla hnízdem Ancikrista

a pelechem všech šelem. Bůh v své lásce

jí poslal jako Israeli kdysi

své muže horoucí a vyznavače,

Miliče, mistra z Janova a Husa...

A tento upálen byl zlostí lidskou

před zhanobeným oltářem a trůnem.

Tu Hospodin dal dopadnouti meči

a poslal lidu Jozuu, tož tebe.

Tys císaři dal, což je císařovo

a co jest božího, ty vrátíš Bohu.

A Spasitel náš, otče Jene, pravda,

byl láskou. Ale božská láska tato

musila klnout v rozhorlení pomsty

jak městu Betsaidě tak Chorazainu.

A láska ta, ač věděla, že zhouba

na Sion lehne, nechránila města,

neb vymklo světlu se a spělo do tmy,

ba, nechránila oltáře ni chrámu,

neb byly zhanobeny zlostí lidskou...

Meč boží vedeš, mečem božím biješ,

duch páně s tebou – budiž kliden, otče.

Však pouze v tom je, kněže, síla moje...

Nazítří, Petře, vyšlem rychlé zvědy,

zda sjízdny jsou už cesty, a zda vody

roztálým ondy sněhem posílené

se vrátily už v obvyklá svá lůžka.

Chcem zaměřiti k Hradeckému kraji

a ztrestat šelmu Čeňka a ty druhé...

Jdi spat už, kněže. Položím se také

a proto mohu zavřít oči tvoje.

Pán s tebou, otče! Také s tebou, Petře!

Je ticho. Oddech bratří z blízkých stanů

slyšeti mohu. Úder koňských kopyt,

jímž spící zvíře mimovolně bije...

Bdí Bůh a hvězdy... Hospodine Bože,

jenž vševidoucím zrakem vnikáš v hloubi

všech ledví lidských, račiž popatřiti

do duše mojí a rač vyplniti

vše, co tam vidíš. Udělal jsi slepce

svým mečem, nástrojem své svaté vůle,

jsem v pokoře tvým, bez tebe nic nejsa

a dát rač, abych směl být tak i dále

a provedl svůj úkol do posledka.

Dej očistit mi naši českou zemi

od zloby cizí, od neřádů vlastních,

dej plevel sežat mi a dáti ohni

a rozprostřít rač nad ním mír svůj potom,

by každý, i ten poslední z těch malých,

syn její klidně žil a volně dýchal,

prost domácího jha a pout prost cizích,

a v bezpečí měl všecko, což jest jeho,

krov domu, rodinu i pole svoje.

Proud milosti své vylij na nás potom,

a řeku dobroty své na zem naši,

vrať království své zase lidu svému,

a vůle tvá buď na zemi jak v nebi!