Žižka před Rabím.

„Zhůru k Rabí!“ Žižka velí;

A již k vykonání trestu

Pozdvihl se tábor celý

Na osudnou k Rabí cestu.

Po druhé tu Žižka v poli

Leží pevným pode hradem:

Tenkrát jej však vzíti volí

Aneb mocí, aneb hladem.

„Proklaté to hnízdo Rabí

Jako trn mi v oku vězí:

Přisámbůh, že čas je, aby

Vymízelo z Českých mezí!“

Takto zvolal Žižka hněvně...

Slyš, tu z hradu zafičela

A již v jeho oku pevně

Zabodla se zrádná střela.

„Rány Boží!“ zkřikl vůdce;

A lid zalkal ve bolesti:

„„Kdo má, pane, dále v půtce

Osiřelé stádo vésti?““ –

„Však vy nejste osiřelí,

Ani zrak můj tak je slabý: –

Ještě dnes, tak Žižka velí,

Musí padnout zrádné Rabí.

Prál jsem, a zde důkaz máte,

Rabí že mi trnem v oku;

A však vy je potrestáte; –

Vzhůru, bratři, ku outoku!“

A jak rozkáceni lvové

Na kořisť se drahou řítí,

Tak se hnali Husitové

Hradu pevná k vydobytí.

A hrad padnul do jich moci

Dříve, než-li bylo po dni;

Jeho báň pak v tmavé noci

Sloužila jim za pochodni.

Nezřel Žižka plamen rudý:

Ale krovů praskot věstí,

Dobou tou že z České půdy

Rabí vymazáno jesti.