ŽIŽKA SE BLÍŽÍ!

Žižka se blíží!...

Ta zvěst jak vítr, jenž náhle vstal,

táborem letí vojska s rudými kříži,

jakého ještě neviděl svět.

Sám kardinál do Čech se přichystal,

kurfirštů pět,

arcipastýři církve Petrovy,

falckrabí, knížata svaté německé říše

v nádheře, záři a pýše

větší, než slovem se vypoví,

a vojska, že nelze ho sečísti –

by kacíři nečistí

konečně před svatým otcem sklonili témě,

neb shlazeni byli s povrchu země.

Však neřest kacířskou horlivě hubí a ničí

pobožní křižáci:

marně prokletá ústa k nebi o pomoc křičí,

co srdce krvácí –

Bůh kacířů neslyší,

dal zbožným je křižákům v plen,

i muže, i ženy, nejnižší, nejvyšší,

i děti, oči jak len.

Každé noci jejich si chatami svítí,

pálí dědiny jejich a města,

by bylo zříti,

kudy jest křižáků cesta,

vojínů, věrných církvi, přesvaté matce.

Teď zde táborem leží okolo Žatce,

že konce mu oko nedohlédne –

před jeho velkostí sláva bledne

i táboru, s kterým Zikmund leh u Prahy loni.

Před tou mocí se odpor kacířů skloní...

Žižka se blíží!...

Ta zvěst letí od stanu ke stanu

nejčistších křesťanů,

zdobených svatými kříži.

S ní plíží se v tábor pobožných křižáků

podivná mátoha:

vůdce bez očí, slepý, bez zraku...

Vari, příšero ubohá!

Vůdce slepý, kdys Říma a Zikmunda škůdce,

jen slepých jest vůdce

a s nimi do jámy padne, kterou jim kopá

vojsko křižácké, jehož stopa

na dél a na šíři

značena spáleništi,

muži a ženami, starci a dětmi zsinalých tváří,

mrtvými kacíři.

Toť obraz, jaké jest příští

celých kacířských Čech.

V požárů záři

dojde jim dech...

Žižka se blíží!...

Ta zvěst jak dech morové nákazy

od muže k muži, od srdce k srdci se plíží

a divná ji vidina provází:

vůdce na bílém koni,

přes oči rouška se vine,

hlava se mírně na stranu kloní,

palcát v pravici, v levici uzda –

a bojovníkům svým kyne,

kam se mu uzdá,

jak prázdné by důlky i rouškou zřely,

kam táhnout, kam namířit střely...

Před ním kněz nesa monstranci,

nad ním korouhev bílá s kalichem rudým,

za ním kacířské země obránci,

bohatý s chudým,

pán i kdo pole radlicí oral,

v půdy chvění

vozové hradby hřmění

a tisíců hlasů ponurý chorál:

Kdož jsou boží bojovníci

a zákona jeho,

prostež od Boha pomoci

a doufejte v něho,

že konečně vždycky s ním zvítězíte...

Což křižáků bezpočet Boha neprosil?

Když hranice přecházel kacířských Čech,

zda kardinál v modlitbě zraků svých nezrosil,

zda biskupi, kurfiršti, markrabí

ořů svých nezastavili spěch,

zda pěšky zkroušeně nepřešli horské úžlabí

hlasitě, víc a více

Boha o pomoc vzývajíce?

A Bůh také zřejmě při nich stál:

však cestou ni jediný kacíř na živu nezůstal,

nikde jim s cepy nepostavili se husitští mlatci,

že pronikli volně až k Žatci.

A teď prý Žižka se blíží!...

Ta zvěst jak tisíciramenný polyp se vine

táborem, v nitro stanu se hříží,

prsa svírá, že srdce v nich hyne,

a vůdce i s vojskem marně se znamená kříži.

Z prsou uniká víra,

když příšerné chapadlo mocně je svírá,

že tají se dech.

Pryč z kacířských Čech!

Slepý zde vidí,

mocí neznámou vítězství klidí,

že žádná moc světa mu neodolá;

jen zvolá:

„Braň svou rukama chutnejte“ –

a vzlétnou strašlivé cepy,

kam dopadnou, všecko je v střepy.

Spaste se, prchejte!

Komu je život milý,

kdo chce spatřiti vlast svou a rodinu,

prchni v tu hodinu –

běda všem, kdo by tu zbyli!

Táboři, Pražané

nebudou nikoho živiti –

prý jsme vraždili krutěji nežli pohané.

Mstitel se blíží,

slepýma očima zasvítí –

před ním jde od hory Vítkovy sláva,

obrovská jeho vidina vstává

a svědomí tíží,

hrůza z ní vane a děs,

spor divných citů a směs

sváří se v duši

a tísní a kruší,

že slábne duch:

Je ďábel s ním? Bůh?

Tak nebo tak, zpátky do Němec vzhůru,

nežli se přižene v ďáblů či v andělském kůru!

Zapalte stany!

Rychle! Dejte se v ochranu přesvaté Panny

a nejbližší cestou do Němec domů,

do Bavor, do Falce,

než zaduní vozy jak zahřmění hromu

a blesk než dopadne na hlavu ospalce!

Hoj, Žatečtí ze bran se hrnou –

snad Žižka se opravdu blíží!

Pryč, nežli před ním údy v úžasu ztrnou,

než před ním se k zemi koleno sníží,

než v nezdolné jeho moci padneme kruh!

Pryč, ať je s ním ďábel – či Bůh...