ŽIŽKA V BETLÉMĚ.

Po kraj naplněn Betlém: stařeny, ženy i panny,

kmeti, mládenci, muži, bohatí, chudí,

všichni jsou lačni nebeské manny,

která zde prší.

Jako Israel v poušti dychtivě přijímal chleba,

který s nebe mu deštěm sesílal slitovník Bůh,

tak zde Husova slova přijímá hladových duší

touha a vzruch.

Vzadu o jilec meče rukama podepřen stojí

statný válečník v tlumu zbožného lidu.

Jediným okem – druhé kdes v boji

dávno již ztratil –

zírá na kněze, který zmocněným, kovovým hlasem

v srdce mladic i mužů, šťastných i sirot a vdov

s oblak vzbouřených citů duše své pršeti dává

přívalu slov.

Orlím pohledem vnímá podobu božího sluhy,

duší v duši mu vniká, uvyklý soudit.

Cítí, že není ztajen kdos druhý

za jeho slovy;

z hlubin bytosti prýští, z věčných tam schráněna studnic,

jiným dávají věrně, Bůh sám co štědře jim dal.

A již bojovník, který nikdy se nevzdával, knězi

celý se vzdal.

„Hledej pravdy!“ Ta slova prorocky pod klenbou letí.

Ano, hledá ji: za ní vydal se v pole,

zpupně když páni rozbili kletí

za ní přišel i v skrovný kostelík Betlém,

za ní bude vždy mířit, její kam pozve jej hlas

v duši tajemně skrytý, kamkoli pozve ho její

zářivý jas.

„Slyšte pravdu!“ Tak volá kazatel chvějnýma rtoma.

Chmurný válečník slyší, jako ji bděle

poslouchal dávno v Trocnově doma

dítětem ještě,

matka milá když prostou mu pravila řečí,

čemu učil své bratry chudobné předobrý Pán,

sám jsa chudý a bosý, nežli byl za lásku v ruce

katanů dán.

„Uč se pravdě,“ zní dále do uší betlémské obce.

Ano, chce se jí učit po celý život,

ať si jej vede k studené hrobce

bojem či mírem,

bude učit se pravdě, která je sladká a prostá,

ač i zároveň trpká, tajemná cizí jak řeč,

ostrá jak meč.

„Miluj pravdu,“ zvou sladce knězova laskavá slova.

Ach, on plný jest lásky ku pravdě boží,

kterou již dítě znova a znova

v přírodě tušil,

v očích mateře čítal, v otce i přísného činech,

kterou jasněji v Písmě pronikl badavý duch,

kterou milovat bude, pokud jej pozemskou poutí

povede Bůh.

„Pravte pravdu,“ kněz dále betlémskou družinu vzývá.

Ano, bude ji pravit; jako ji mluvil

každému v oči, dokud byl jíva

ohebná ještě,

tak ji hlásati bude vždycky i slovem i mečem,

když jest za bouří vzrostlý, silný a nezlomný dub,

buď si služebník králův, buď si i postaven k dílu

na vlastní vrub.

„Držte pravdu!“ Tak slova padají v úrodnou hrudu.

V nitru bojovník pevně slibuje sobě:

poznanou pravdu držeti budu

v klidu i v bouři;

ať si úlisně láká, ať se i přívalem řítí

na mne, aby mne strhla na svoje bezcestí lež –

já se přidržím pravdy, z ní si vystavím svoji

přepevnou věž.

„Pravdy do smrti braň,“ teď slyší – knězovy zraky

s okem hrdiny v té se setkaly chvíli.

Budu jí bránit mečem i praky –

slibuje v duši –

bránit budu jí proti zavilým zhoubcům a škůdcům;

lži kde proti ní vstane podvod a zrada a lest,

zdvihnu rameno kárné, přikvačím jarní jak bouře,

ponesu trest!...

Betlém prázdní se, věrných zástupy řidnou a řidnou –

s hlavou schýlenou ještě válečník stojí,

knězovu řeč i bouřnou i vlídnou

stále má v duši...

Chrám se vyprázdnil – sám jen kazatel k východu kráčí.

Za ním bojovník zvolna, srdce ač dalo se v klus.

Vážně z Betléma vyšli s myšlenkou na pravdu v život

Žižka a Hus...