ŽIŽKA.

Kolem Žižky při večerním chladu

sebrali se podhejtmani v radu.

Unaveni denním po zápolu

stírají pot s lící, krev i prach,

louč pak, vězíc ve štěrbině stolu,

odívá je v přeletavý nach

a jich stíny obrovité matně

na šedivém kreslí stanu plátně.

Za stolem tu sedí hejtman slepý

bez pohnutí, jakby v těžký sen

pozabrán; leč prsty mocné třepí

starodávné bible pergamén.

Po levici mladší jeho brat

na dlaň čelo kadeřavé níží,

nad nímž listnatou je zdobou svíží

přilbice lem skvoucí obepjat.

S pola vojín, s pola písař on:

zkrvavený mlat na bílé bláně

před ním spočívá, brk šeré káně

vlasem protčen, z jehož rusých clon

k bratru zírá oko mužně skromné

v oddanosti vroucí, neoblomné.

Po pravici Roháčovy zraky

pod obočím hustým, z temných řas

svítají jak blesky pode mraky;

od temene prostý černý vlas

smědé tváře hrbolaté rysy

oplývá a nad blyštivou řadou

šupin železných se dole mísí

ve mrak temný s rozcuchanou bradou.

Před ním leží obnažený meč,

z něhož tknutím obrněné ruky

časem jasné vyluzuje zvuky, –

v radě nemluvný, jen tu zná řeč.

Ostatní pak různo v šeru, záři

skupeni jsou stanem; dvojí duch

zástupem jich vane; v hnutí, tváři

obráží se prudký vášně ruch.

Smíšeni tu vojíni a kněží.

Mnozí obé v jedné postavě:

pod biretem kněžským rouhavě

Prokůpkův knír vztýčený se ježí,

vedle Ambrož v dlouhé černé říze,

s blyštivou však přilbou na hlavě

obrací list v žalmů svaté knize:

hledáváť vždy citát, nenajde-li,

v pochvu sahává pro důvod skvělý.

Jedněch k zápasu a druhých k míru

přiklání se mysl bohatýrů.

Na úmluvu s panstvem obé strany

přivěsila pečeť zrádná Praha,

s Římem dvorné vyměnila blány,

na Zikmunda zakývla též vraha,

na vše strany lstivou přízi tkala,

lva by slepého v ní zamotala,

však lev zařval, zatřás’ mocnou hřívou,

v nevěrnou se ztopil českou krev,

v plamenech a dýmu rodnou nivou

rachotil jak bouře jeho hněv.

Hoj, což doposud je uši brní

po strašlivé tlápy jeho ráně,

jížto zdrtil jako žernov zrní

tisíc lebek v malešovském láně!

Dlouho krajem hřměl. Teď od hor kdesi,

k Praze samé udeřil co blesk

náhlým obratem. Tři dny již děsí

v poli špitálském ji temný třesk

nesčíslných zbraní. Však proč stojí

klidně tam? Proč výpady zlý škůdce

odráží jen v liché drobné půtce?

či hlas v jeho útrobě též dvojí

ozývá se, jako vůkol v stanu

ze rtů radících se podhejtmanů?

Jedni volají: Již činu chvíle,

než se páni seberou nám v týle,

již na zrádnou houfnicemi vrkni,

berany ji, Žižko, v plece trkni,

znič to zrady hnízdo v sloupech dýmných!

Co tím ztratí kalich, národ, Jene?

Sto jen věží, Antikristem zděné,

a hrsť kupců zištných, neupřímných.

Druzí radí: Dost již k plesu vrahů

v útrobách jsi řádil rodné země,

ušetř aspoň srdce – nech jí Prahu –

pro kalich, jejž nad vrtkavé témě

stále vznášela – dost jinde díla.

Taký vůdců spor. Jak bystřin dvou

s protějších když skal se rovná síla

v pádu střetne, změří prudkost svou,

s třeskotem se obou tříští toky,

s rachotem se lámou, bijí, rvou

mezi skal těch zpěněnými boky,

až pak letí hlučném při zápole

střemhlav u propasť, že poutník dole

naslouchá vod vádě s úžasem,

tak tu vůdci hlučně, hlučněj v kole

měří se slov prudkých zápasem.

Náhle povstal Žižka. Hluk a váda

rázem tichne. Oněmělých zor

v jeho líci bledé, temné bádá,

v jakou stranu rozhodne jich spor.

Mluví Žižka. Tiše. Hlas však stále

hněvem vzrůstá jak hrom, blíž se vale:

Sšikujte své houfy v útok ranní,

k Praze obraťte všech pušek jícen,

až Týn vzplane, jitra svitem znícen,

jak hrom boží udeříme na ni!

Bůh ví, že mi mocně k srdci sahá

večerní teď dumných zvonů zpěv,

jímž mi stará připomíná Praha

minulých let mnohý blahý zjev.

Avšak cítím, že Pán hvězdných stanů,

jenž nám v Husi seslal pravdy zvěsť,

za kladivo hrozné na obranu

v národa mne mého vtiskl pěsť,

abych řádil v jeho vrahů tlumě

a je tepal jak cep žito v humně,

abych ubránil mu pravdu svatu

a náš jazyk milý. Proto k mlatu

sahal jsem, ne z ukrutnosti líté,

z touhy po cti marné. Všichni víte,

co jsem konal – boží nástroj slepý –

vždyť tam svištěly též vaše cepy!

Než kdy potepal jsem vlky cizí,

domácí mi zmij’ své jeví hryzy:

s panstvem Praha, jižto v boji lítém

Tábor chráníval svých prsou štítem.

Zpříčil se jí boží zákon ryzí,

po němž zpraviti chci český lán,

by v něm bratři jen – ni rab ni pán –

v jedinou se shlukli obec svornou

a tvrz boží pravdy nerozbornou.

Ještě víry škrabošku si vtiská

v neupřímnou líc, – však ze spod blýská

po jhu zašlém oko chtivé zpět,

po nevolné zemi s pány, chlapy,

po širáku rudém, černé kápi,

po bláznovské kukli cizích tret,

jež jsem s každou lží a hanbou, strastí

vymésti chtěl navždy za mez vlasti.

Kletba zlá, jíž hněv nás tíží nebe:

žádost cizoty – nevážnosť sebe!

Kalich ten, jejž světa všeho zlobě

na vzdory dlaň naše k nebi třímá

vítězná, chce vyžebrati sobě

za almužnu z chabých rukou Říma!

Korunu tu, od níž bitev žáry

cizáckou jsme odrazili dlaň,

vydavší nám Jana v popů spáry,

zvoucí proti nám svět celý v zbraň,

na prokleté vložiti chce témě

arcivraha naší víry, země!

Leč tak nebude! Již dotkala

v šaleb osnově své tajné nitky,

rozetne tu přástvu meč můj břitký,

jejž tak zpupně z pochvy vyzvala.

V krvi poklesne a ve plameni

frejířka ta, jež se s každým líbá,

jak nevěstka písma Aholiba,

nezůstane kámen na kameni

a kde stála Praha lícoměrná,

zbude jen mé pomsty stopa černá!

Zahřímal tak Žižka. Hněv mu krutý

škubal rtoma; řasy pozdvihly se,

příšerně dvě sluje zamihly se

démona jak pohled mračný, dutý.

Na meč sklonil Roháč pádnou ruku,

že kov zazněl, jak by v plesném zvuku,

jedni mlčky, druzí s pochval slovy

opustili vůdci stanu krovy.

Osamotněl slepec. Louče zmírá

plápol poslední. Tma jako v hrobě

pod stanem se pustým rozestírá.

Pochýlil skráň Žižka v dlaně obě.

Naslouchá té známé zvuků směsi,

v nížto tábor zvolna pousíná:

slyší, jak zem duní pod kolesy,

s řetězem se řetěz zvučně spíná,

slyší zbraní lomoz, bičů hvizdy,

nesčíslné kroky, dusot jízdy,

hlasy mužů, dětí křik, žen pění,

svatého blan písma šelestění, –

vše to splývá pozvolna a zmírá –

ještě šepot vedle stanu kdes –

i ten ztichl – zvučně sponou kněz,

domodliv se, bibli uzavírá.

Dítěte kdes ze sna blábolení

ozvalo se – matky chlácholení –

stráže v dáli zvolání kdes táhlé –

kdesi na blízku kůň ještě náhle,

hodiv hlavou, zvoncem pozazvonil –

ještě bubnu kůže hnutím čela

spícího kdes temně zabručela –

a klid čírý na tábor se sklonil.

Však on bdí tu, hlava, mysl umná

těchto lidských spoust. Na jeho kyn

vznesou se těch vojů mračna šumná,

za ním poletí, jak obra stín.

Kolikerý slavný konal čin

nástrojem tím živým ruky svojí!

Však teď zdá se mu, že zemdlel v boji,

malátná že ruka klesá v klín.

Vítěz nezdolný že našel soka,

jenž jak titan roste do vysoka,

stokrát sražen, znovu před ním vzlétá –

nesvornost to lidu jeho kletá.

Zachvěl se rek slepý. V jeho vlasy

vichr zadul, zdvihnuv okraj stanu.

Zachvěl se jak v blízké smrti vanu,

zachoulil se těsněj’ v pláště řasy

a sen divný obletl mu hlavu.

Klesá mrak, jenž oči jeho halí;

vidí hvězdu dalnou – k ní se valí

bitevní vůz jeho v branném davu.

Mezi ním a hvězdou jako moře

spousta hlav se vlní v šumném vzdoře,

však on drtí vozů svojich koly

zástupů těch tlum, jak stébla v poli.

Marně drtí, hlav těch vzdorných hustá

v nekonečno před ním setba vzrůstá.

Bouří kolesa přes mrtvol valy –

však ta hvězda ještě v dáli – v dáli.

Zdá se mu, že zvolna tichne, zmírá

vozů lomoz za ním. Hledí zpět

a hle! z vozů trouchnivých tam vzpírá

nesčetný se k němu dutý hled

mrtevců, již nad lebkami točí

vetchých cepů rzí a červotočí

v rukou kostlivých. A jako led

rámě jeho poklesá – hnát bílý –

prázdnou hruď plášť vetchý obletuje,

žeber skoulí mrazný vichr duje;

ale dotud ruka, plná síly,

kostlivými prsty svírá mlat,

vůle dotud v duté hnízdí lebi

a ji vzpíná, v tužný pudí chvat

k bílé hvězdě na dalekém nebi –

Zarděla se v jitra barvách čarných

hrdá Praha věží, štítem, krovem,

růžových jak stínů, lepotvárných,

divná výspa v moři červánkovém.

I Týn velkolepý, dvojvěžatý

v purpurový odívá se hav,

až pak náhle, bleskem slunce vzňatý,

zlatem zdobí dvojici svých hlav

a již celý v záři tone skvělé –

Či chce krásou zmámit nepřítele?

Nevidí však stanu otvorem

Žižka matku měst, jak vnadou skví se.

Slyší jen, jak tábor probouzí se

kroků zvukem, šumným hovorem.

Slyší lomoz kol a dusot koní,

o vozů jak boky řetěz zvoní,

kladivo jak temně na hřeb tluče,

jak se budí buben ze sna, bruče,

tětiva jak bzučí na lučišti,

na zkoušku jak palcát vzduchem sviští,

slyší modlitby žen, dětí vzlyk,

bojovníků pomíšený křik,

až tu náhle souzpěv kdesi hřmící:

„Kdož jste,“ zavzněl, „boží bojovníci!“

A jak vichr, v rozsáhlém kdy lese

od vrcholku k vrcholku se nese,

někde zahučí, hlas onde ztlumí,

až pak mocnou hudbou rozešumí

všechny vrcholky po celém boru:

tak ta píseň hlučná, zvoucí k válce,

dál a dál se nesla po táboru,

až kraj celý v šíroširé dálce

zaburácel jako moře hřmící:

„Kdož jste, kdož jste boží bojovníci!“

Zaplanuly vůdci tváře bledé

při tom zpěvu – těžký schvátil mlat –

vztáhl ruku a již před stan vede

k prostému jej křeslu věrný brat.

Sedl Žižka. Na klín palcát klade.

„Nuž, co Praha?“ ze rtů se mu krade.

„Oblekla se v jitra zlatý hav

před skonem,“ – dí bratr Jaroslav. –

„Však co to? Teď brána otvírá se,

padací most na příkop se chýlí,

pestrá tlupa po něm ubírá se,

povznášejíc v čele prápor bílý.

Jízdní jsou i pěší. Péra kynou

s Lechů čapek, zlato skví se ryzí,

vánek hraje s drahou sobolinou,

konšelů háv cuchá, kněžské řízy.

A hle! před zástupem v bílém šatě

pacholátek dvé, jak poslů máje,

polštářů dvou nesou na šarlatě,

s jehož třepením dech jitra hraje,

haluz zelenou a visuté

pečeti na bláně svinuté.“

Přiblížil se zástup. Krok svůj staví

před Žižkou, jenž v stanu šerém stíně,

v davu podhejtmanů, s mlatem v klíně,

sedí zamračen. A mluvčí praví:

Kníže Korybut i město Praha

k zastavení proudů bratské krve,

k potírání společného vraha

mír ti nabízí, jak býval prvé,

aby nad krvavé svárů brody

sklenula se duha libé shody

a nás pojila věk věků příště – –

Dlouho as, jak mír u Konopiště.

Vari s pečetí, jež za vás – zrádce –

na Havelské smlouvě rdí se studem!

Však tvůj znak se v poli, krví rudém,

za škůdce rdí země – Konec hádce!

Blesky boží! V pochvu meč! Ať brání

teď vás Zikmund, Řím a zrádní páni,

jejichž korouhev po třetí právě

s pranýře jste sňali k nové slávě!

Však se bohdá ubráníme sami!

Dosti slov! Ať hřmí teď srubnic tlamy!

Křik a lomoz. Výš a výše vzplává

váda bratří, Pražan, – Žižka vstává –

Než tu náhle pomíchanou vřavou

postava se mihla lepá, směrná,

kol níž vlála vlnou poletavou

mrak co temný kněžská říza černá.

I vlas tmavý kněžským pod biretem

havraní jak křídla vzpjal se letem.

A v té chmuře jako měsíc bílý

mladá, bledá zjevila se tvář,

v níž zrak temný, kouzelné pln síly,

plamenou kol kolem vrhl zář,

obojí že maně couvla strana

a ret mnohý zašept’: Rokycana!

A jak za štít Praze, s hlavy sklonem

náruč rozepjal co křídla temná

mladý kněz, a slova srdcejemná

zazněla mu ze rtů jasným zvonem:

Slepý hrdino, svou vztáhni dlaň.

Hlavy dosáhneš, v níž jarým chvatem

plamenná krev bije v mladou skráň, –

roztříšti to čelo těžkým mlatem,

znič tam všechnu bujnou naděj’, snahu,

dřív než první šíp zasviští v Prahu!

Dřív, než vyrveš po bratrském boji

srdce z ňader matky, vlasti svojí!

Srdce to, jímž od pradávna bije

země tato, v jehož čilý tluk

od staletí kraj náš rodný vije

každý záchvěv plesů svých i muk,

tento střed, jenž všechny snahy, síly,

všechen lidu pojil, živil ruch,

tuto skříň, v niž snesl s umnou pílí

nejkrasší své šperky český duch.

Všechny děje své a slavné kony

v kamenné to moře národ tesal

a těch věží nesčetnými zvony

stokrát k boji bil a vítěz plesal.

Rozpomeň se, Žižko, na lopotu

předků nesčíslných, moře potu,

než těch věží nepřehledný řad

nad pilířů lesy hrdě vzletl

k nebesům, než v modru libě zkvetl

kamenných těch květů slavný sad!

Připomeň si krve moře žalné,

jímž lid český mnohé věky valné

uhájil ten klenot, pýchy zdroj.

Zpomeň si, jak v tomto právě láně

bojoval jsi první slavný boj

s vojem Němců Prahy ku obraně!

A teď chtěl bys ohnivé své střely

do věží těch rýt, jež věky zřely?

Chtěl bys vykonati děsný čin,

před nímž Zikmund sám se zachvěl, coufal?

Zdrtí-liž své matky hlavu syn?

Kdybys čin ten vykonat si troufal,

raníš vlasti hruď, již nezacelí

věků řada. Kraj by zalkal celý,

vzkřik’ by hrůzou, zaúpěl by bolem,

zalkaly by hory modré kolem,

šumavské i staré sosny černé

a kde jaké české srdce věrné!

Pomni, že tam pravdy boží svaté

nad Betlémem vzplanul hvězdný zjev,

že dlaň Prahy jařmo svrhla klaté,

za kalich že první lila krev,

že ten kalich vznesla k hrůze vrahů

nad vítěznou hlavu v bitev hrom

a že vzplesá, pohrobíš-li Prahu,

všemi zvony Antikristův dóm.

Vinni jsme, že kráčet ve své mdlobě

bez tebe jsme chtěli cestou jinou;

však teď, vůdče, vracíme se k tobě.

Hle, tam naši na východě hynou

a vrah cizák řádí na Moravě.

Nuž tam veď nás. Tvé se bystré hlavě

podřídíme pevným svorným šikem.

Ukroť hněv – i bůh je slitovníkem!

V tolikerém velkém, slavném boji

vítězství se smálo tvému meči, –

ale nad vše, nad vše bude větší,

dnes-li zvítězíš nad zlobou svojí!

O, bys viděl, jak tam k tobě vzpíná

kamenné své lokty, plna kras,

Praha velebná, jak slunce jas

královské jí čelo bleskem spíná,

jak těch věží, věkem černých, tíseň,

kamenou tu slávy české píseň

červánek rtem purpurovým líbá – –

Však ty nevidíš. Nuž její hlas

ze rtů mojich slyš. O, slyš mne, reku,

jenž tu k tobě koleno své shýbá,

dotuď shýbané jen k nebes vděku:

Jsi-li Žižka, jak jej v srdci máme,

jsi-li boží hrdina, jenž zbraň

nepřátel jen vlasti, víry láme,

jemuž nadšení jen týčí skráň

pro národa česť a svaté snahy –

vstup co přítel do plesavé Prahy!

Mlčí kněz. A v tichu přehlubokém

stojí davy. Všechna tkví

lidí spousta bádajícím okem

v líci vůdcově. Tou divná chví

citů proměna. Tu mračné brvy

škubnutí, jak by chtěl knězi říci,

dál že zří duch jeho pátrající,

že by zardousit měl přece v krvi

plémě zvrácené, jež dále tkáti

bude přízi svou, až v českou vlasť

cizák vrah se s Antikristem vrátí –

nyní jakby nořil ve propasť

duše hled – teď jakby těžkou mdlobou

klonil tvář – zas líc mu plane zlobou –

a teď jak by jasnou po ní zář

jarní slunko mihotavě střelo –

Zachvěl rtem. Však nepromluvil. Tvář

dlaní zastřel. Náhle vypjal čelo

a máv’ těžkým palcátem kol hlavy:

„Jménem Páně, dítky – do Moravy!“