ŽIŽKOVA LEBKA.

Vzpomínám na ni, kterak zírá

věčnosti zrakem ve tvář nám.

Kde husitská je čest a víra,

jež ona vznesla k výsotám?

Kde myšlenka, jež za tím čelem

hořela čistým plamenem,

zda v dnešním žití zbídačelém

si někdy na ni vzpomenem?

Kde bratrství je jednotící

pod svatý prapor společný?

Kde slavná síla vítězící

a češství zákon bezpečný?

Rděme se, vnuci, před tím hledem,

v němž výčitka je mrazivá,

že božstvo své ctít nedovedem,

jež Volností se nazývá.

V stín očních důlků zírám lebce,

jak chtěl bych z věčna útěchu.

Kostlivá čelist cosi šepce

nám v pohrdavém úsměchu.

Kdo slyší a kdo porozumí!

Chce zákon vlasti v sporu zlém

zjitřenou vřavu, tmu a rumy?

Ne, slunce síly v srdci tvém!