ŽIŽKOVA SMRT

Dusný okamžik

a šírou zemí zazní strašný ryk,

tak zoufalý jak synův, kdyže otce ztrácí,

tak děsivý jak lidu, kdy se v propast kácí,

tak hrůzný, jak když celý národ dokrvácí.

Zalehl v skály, děsně tam zahýkal,

zapadl k řekám, v pěny je rozstříkal,

zahučel v lesy, střásl list i květy

a bouřil plání dál pak v cizí světy.

Náš vůdce klesl, sklesla naše sláva,

náš Žižka klesl, sklesl národ s ním,

a skrovný hrob se nad ním zasypává,

jak nad člověkem bídným, chatrným.

A byl to muž, jenž světu v naučení

svůj život pro myšlénku velkou probojoval,

a byl to národ, jenž až k umučení

pro lidstva svobodu se obětoval!

Aj každá hlava se tu k prsoum kloní,

a o prsa to umíráčkem zvoní –

okamžik ticho a pak děsný ryk,

zoufalý ryk v poslední okamžik!

A znovu světem bouří česká zloba,

a nově světem hučí bouřná doba,

sirotci k pomstě rámě povznesou

a ještě jednou světem zatřesou.

Zamáchli ještě českým ocelem –

však bylo poslední to reka pohnutí,

a bylo poslední to ohně šlehnutí

a oheň sklesl, pokryt popelem.

A v zemi ticho, v půlnoční jak čas,

jen šepot slyšet – modlících se hlas,

po kraji tma, jen někde jiskra vzplane,

kde z oka zimničná a žhoucí slza skane, –

a pověst letí, že ten národ náš

nastoupil u národů zašlých – mrtvých stráž.

Vyrazil javor z popustlého rovu –

povstal náš národ, národ český znovu.

Však javor stál zde sirý, osamělý,

pěstouna neměl pro něj svět ten celý;

jen slunce žár mu haluz zahříval,

jen nebes déšť mu kořen zalíval,

a vlastním zrnem musel vábivé

si teprv odchovati pěvce své.

Tak také národ! – Siroteček slabý

si z hlíny hrobu, v němž mu matka dřímá,

teprve pracně kolébku svou zrábí;

strop nebes místo matky jej objímá,

a místo matky hvězd jen svit jej líbá,

a místo matky větřík jej kolíbá,

mlha přikrývá ho rouškou svojí

a nebes rosa sílí jej a kojí.

Vyrostl bujně jak ta jedle v lese

a pýšně jinoch již svou hlavu nese,

on cítí již, že mužství se mu blíží,

a směle po cíli se svém ohlíží.

O krásný čas, v němž jsme se narodili!

Myšlénky velké všude bují, zrají,

a lidstvo květe v svobody svém máji!

Nuž mužně kráčejme před ostatními

ku vznešenému, překrásnému cíli,

oddejme myšlénce se velké cele, –

však místo naše jest jen druhých v čele,

nesmíme vzadu být, ba ani s nimi.

Aj pro vlast-li své rámě pozvedneme,

pak svého Žižku zase nalezneme!