Žižkovo pole.

Ta věž přibyslavská

pěkně vysoká.

Kolem plodná pole,

jedno jenom holé

z roku do roka.

Sedlák při robotě

orati je šel;

ale v okamžení

zem se v skálu mění,

zlomen pluh v ní tkvěl.

Sedlák zbledl. Před ním

slepý Žižka stál.

„Na smrtelném loži

mém zde růst nech hloží

jako dosud dál.

Jdi a pověz lidu:

Nemůž’ paměť mou

zničit pánů zloba,

ani zvrhlost roba

rukou nevolnou.“