Žižkův dub.

Náhodou, a nebo snad již osudem

Narodil se slavný Žižka pod dubem,

A ten byl pak nazván „Žižkův dub“;

A hladový čas, co světy dáví,

Ani hromné hroty, ani bujných větrů zub

Neporušil tento dub,

Pěkný obraz síly a vítězoslávy;

To pak na památku, by pomněli potomkové,

Že v oboře české rodili se lvové,

Před nimiž se chvěli – národové!

Uplynuloť od té doby století,

Co dub tento není více viděti;

A takož se v skutku stalo,

Jako dávno nám se povídalo

V Jiříkově vidění:

Že dříve než odletí –

Ani nevím které – století,

V naší pěkné vlasti, v zemi české,

Zajde všecko slavné, všecko hezké,

A radost se v žalost promění. –

Dobřes prorokoval, slepý děde!

Matka naše na herce si jede,

K žluči nám a jiným k posměchu;

Nebe vzalo nám i útěchu –

A kde lvů se dřív ozýval řev,

Kde jen pro pravdu, na způsob vod

V plném nadýmání valila se krev:

Tam se nyní zaječí a liščí pyšní rod;

Ba i samy řeky, Labe, naše Vltava,

Orlice okřídlená a prudká Sázava,

A co víc jich druhdy valilo se oužlabinou,

Hnijí skoro teď, a zdá se – páchnou umrlčinou!

A tak v pěkné vlasti, v zemi české,

Zašlo všecko slavné, všecko hezké;

A že Žižkův dub též slavný byl –

Osud nám ho závistivý zryl.

Naši dědové jsou rádi kovali

Aneb šípy, aneb ocelové meče,

Kdykoli se mužně vydali

V nepřátelské bitvy a ve kruté seče;

Aby ale stačila kovářům síla –

Takovátě byla tenkrát víra –

Vše jen ke Žižkovu dubu běhalo,

Když byl měsíc na nově, vždy o půl noci,

A tu s namaháním a velikou mocí

Třísky z toho dubu sobě sekalo;

A jak mile je do nákladívka vendalo,

Kladivo hned snáze zhůru lítalo,

A železo se dle vůle poddalo;

Ach – ubývalo vždy dubu víc a víc,

A kde stál dub Žižkův, nestojí teď nic.

Kdož by si byl pomyslil,

Že se nám navrátí zase

Onen staročeský čas?

(Och! – ty pěkný – pěkný čase!)

A co dědové jsou dělávali,

Že my dělat budem zas?

Onino si ocelové meče dělali,

Nás však – verše kovat nechali!

Tímto pak se písmo vyplnilo:

Že to chtěj neb nechtěj kovat musí,

Co se ve kovárně narodilo.

Avšak dobře se ti stalo, slavný dube!

Že jsi zjařil statných, českých ruk;

Slyšíš-li pak? „ťuk!“ a „ťuk ťuk ťuk!“

Teď je kováříků příliš, až bez míry,

Kašlí hymny k base, neznajíce lyry;

Každý, kdo pět prstů má, teď sedě

Kove verše z železa i z mědě,

A div divu! – nohy frašně skákají,

Ač ni žil, ni citu v sobě nemají.

I protož se dobře stalo, slavný dube!

Že si zjařil statných, českých ruk;

Teď by velký, a snad cizí zhanobil tě pluk,

Aby svému nejapnému dílu

Dal tvou slávu a tvou sílu!

I já, ačkoli jsem – (mezi námi!)

Jen kovářský kluk,

Dost bych já ti, milý dube!

Dost bych nadělal ti muk,

Chtěje nakovati ostrých veršů, místo meče

V nepřátelské bitvy a ve kruté seče.