ŽIŽKŮV POHLED.

Je po boji – a po modlitbě díků

teď Žižka stojí zamyšlen...

Ruch vznikl v tlumu božích bojovníků

a žen i dívek bílých plen:

sem zajatého vedou středem šiku.

Ret mnohý pochmurně jej vítá: „Zrádce!“

a mnohá vstříc mu hrozí pěst.

On ví, že Žižka soudit bude krátce,

že v ohni vytrpí svůj trest,

ač neskončí-li bídně na oprátce.

Však hrdě kráčí, oči plny vzdoru

kol srší zlobných šípů hrot,

šíj nese hlavu ze žuly a svoru,

jak zajatcem by nebyl rot,

jimž bratrem býval kdysi na Táboru.

A hrdě stanul před soudcem svých činů

a vzdorně slyšel žaloby,

že nevěren byl bratřím, Hospodinu,

šel s nepřáteli ze zloby

a s pokrytci šel proti pravdy synu.

Stál Žižka ještě se schýleným čelem,

jak před Bohem byl v pokoře,

jak v rozmluvě byl se svým Spasitelem –

a čelo jak když rozoře,

proud žalob když se ozval v sluchu bdělém.

Zdvih hlavu schýlenou a přímo tváří

teď stojí proti jatému.

V tom náhle podivné se city sváří:

vždyť oči Žižky, vzaté mu,

teď, zdá se, černou rouškou zří a září.

Ne tělesných to očí zřítelnice,

nic nezřít nežli pásky pruh,

však zajatce jich pohled pálí více

než pohledů zde žhavý kruh,

ba pálí jasných očí za tisíce.

V těch slepých očí zření klesá pýcha

a vzdor se hroutí úžasem –

zrak sklopil zajatec, hruď těžce dýchá,

ret šepce: „Otče, zhřešil jsem...“

a noha klesá pod břemenem hřícha...

Zrak slepý s kajícníka v dál se točí,

v dál věků Času za hluku,

zrak přísný staženého zpod obočí...

Což ty dnes, pozdní pravnuku,

zda sneseš pohled oněch slepých očí?...